Češi rádi cestují za památkami, atmosférou starých měst, dobrou kuchyní i přírodou. Ne každý ale touží trávit dovolenou v nekonečných frontách před památkami, v přeplněném metru nebo v ulicích, kde je více turistů než místních obyvatel. Podzim je proto ideálním obdobím pro návštěvu evropských měst, která mají silný charakter, krásnou architekturu a dostatek zážitků, ale mimo hlavní sezonu působí mnohem klidněji než Paříž, Řím, Barcelona nebo Benátky.

Přinášíme tipy na města, kde můžete spojit poznávání, dobré jídlo, procházky a příjemnou atmosféru bez extrémních letních veder.

Porto: portugalské město mostů, vína a barevných domů

Při slově Porto si většina lidí vybaví portské víno. Druhé největší město Portugalska ale nabízí mnohem více než jen sklepy a degustace. Historické centrum je plné úzkých dlážděných uliček, pestrobarevných domů, vyhlídek a kaváren s výhledem na řeku Douro.

Podzim Portu velmi sluší. Teploty bývají příjemnější než v létě, večery mají romantickou atmosféru a město se dá pohodlně procházet pěšky. Za návštěvu stojí čtvrť Ribeira u řeky, nádraží São Bento s nádhernými kachlovými obrazy azulejos, tržnice Mercado do Bolhão i výlet přes most Dom Luís I do města Vila Nova de Gaia, kde sídlí známé vinné sklepy.

Porto je také městem mostů. Významnou stopu zde zanechala škola Gustava Eiffela: most Maria Pia navrhl přímo Eiffel a most Dom Luís I vytvořil jeho spolupracovník Théophile Seyrig. Právě díky těmto konstrukcím má město nezaměnitelnou siluetu.

Granada: klidnější tvář Andalusie

Španělsko se v posledních letech potýká s přetížením nejznámějších turistických oblastí. Barcelona, Mallorca nebo některé části pobřeží bývají během hlavní sezony velmi rušné. Granada však i přes svou mimořádnou historickou hodnotu nabízí příjemnější tempo, zejména na podzim.

Největším magnetem města je Alhambra, rozsáhlý palácový a pevnostní komplex z dob maurské vlády. Jeho zahrady, nádvoří, vodní kanály a zdobené sály patří mezi nejpůsobivější památky celé Evropy. Vstupenky je vhodné rezervovat s předstihem, protože zájem o návštěvu trvá po celý rok.

Granada ale není jen Alhambra. Projděte se starobylou čtvrtí Albaicín s bílými domy a úzkými uličkami, zastavte se na vyhlídce Mirador de San Nicolás a vychutnejte si pohled na Alhambru s pohořím Sierra Nevada v pozadí. Podzim je zde ideální i pro posezení v tapas barech, kdy město není sevřené letním horkem.

Lublaň: zelené hlavní město, které projdete pěšky

Lublaň bývá někdy neprávem opomíjena. Slovinské hlavní město je přitom příjemnou volbou pro prodloužený víkend. Má kompaktní historické centrum, řeku Ljubljanici lemovanou kavárnami, množství zeleně a uvolněnou atmosféru.

Centrum města se dá velmi snadno projít pěšky. Dominantou je Lublaňský hrad, odkud se otevírá výhled na město i okolní kopce. Za pozornost stojí také Trojmostí, Dračí most, hlavní tržiště a architektura Jože Plečnika, který výrazně ovlivnil podobu moderní Lublaně.

Velkou výhodou Lublaně je její poloha. Můžete zde strávit několik dnů ve městě a zároveň si udělat výlet k jezeru Bled, do jeskyní Postojna nebo do hor. Na podzim bývá město klidnější, parky hrají barvami a večery u řeky mají zvláštní kouzlo.

Bruggy: pohádkové kanály a vlámská atmosféra

Belgické Bruggy se právem označují jako Benátky severu. Město je známé sítí kanálů, historickými domy, gotickými kostely a romantickými zákoutími. V létě bývají Bruggy velmi vytížené, ale na podzim se jejich atmosféra výrazně promění. Uličky se zklidní, ranní mlha nad kanály dodá městu pohádkový vzhled a kavárny lákají na čokoládu, belgické pivo i místní speciality.

Za návštěvu stojí náměstí Markt s dominantní zvonicí Belfort, náměstí Burg, vodní kanály i čtvrť Begijnhof. Bruggy nejsou velké, takže je lze pohodlně poznat za jeden až dva dny. Hodí se také jako součást delší cesty po Belgii, například ve spojení s Gentem nebo Bruselem.

Gdaňsk: Balt, historie a krásně obnovené centrum

Gdaňsk patří mezi nejzajímavější polská města. Leží u Baltského moře a má silnou námořní, obchodní i politickou historii. Podzim zde bývá chladnější než ve Středomoří, ale právě díky tomu získává město jinou, klidnější atmosféru.

Centrem Gdaňsku vede Královská cesta s množstvím historických domů, měšťanských paláců a kostelů. Výraznou dominantou je Radnice hlavního města, Neptunova fontána a kostel Panny Marie, jeden z největších cihlových kostelů na světě. Za návštěvu stojí také nábřeží řeky Motławy se známým středověkým jeřábem Żuraw.

Když počasí dovolí, můžete vyrazit na pláž nebo na výlet do nedalekého Sopotu a Gdyně. Trojměstí je navíc dobře dostupné autem, vlakem i letecky. A pokud dostanete chuť na sladké, místní gofry jsou jednoduchou, ale velmi oblíbenou zastávkou při procházce po pobřeží.

Tallinn: středověké město u Baltského moře

Estonský Tallinn je výbornou volbou pro ty, kdo chtějí poznat méně obvyklou evropskou metropoli. Historické centrum patří mezi nejlépe zachovaná středověká města v Evropě. Kamenné hradby, věže, úzké uličky a vyhlídky z kopce Toompea vytvářejí atmosféru, jako byste se ocitli v jiné době.

Tallinn ale není jen historický. Vedle Starého Města najdete kreativní čtvrť Telliskivi s kavárnami, designovými obchody, galeriemi a restauracemi. Kontrast mezi středověkými uličkami a moderní severskou architekturou je jedním z hlavních důvodů, proč je město tak zajímavé.

Na podzim se hodí počítat s chladnějším počasím, odměnou vám ale bude méně návštěvníků, příjemné kavárny a jedinečná severská atmosféra.

Bologna: Itálie bez římského chaosu

Itálie nemusí znamenat jen Řím, Florencii nebo Benátky. Bologna je živé univerzitní město, které je známé svými podloubími, červenými střechami a mimořádnou gastronomií. Právě odsud pochází boloňská kuchyně, která je mnohem pestřejší než známé „špagety boloňské“.

Město má rozsáhlé historické centrum, které se dá pohodlně procházet. Symboly Bologni jsou dvě nakloněné věže, Torre degli Asinelli a Torre Garisenda. Z věže Asinelli se otevírá krásný výhled na celé město a okolní kopce.

Podzim je pro Bolognu ideální. Letní vedra ustupují, ale stále můžete sedět venku, procházet se pod dlouhými arkádami a ochutnávat čerstvé těstoviny, mortadellu, sýry nebo místní vína. Bologna se navíc hodí jako základna pro výlety do Modeny, Ravenny, Parmy nebo Ferrary.

Vratislav: polské město mostů a trpaslíků

Vratislav, polsky Wrocław, je pro české cestovatele velmi dobře dostupná a přitom stále nepůsobí jako masově navštěvovaná evropská metropole. Město leží na řece Odře a rozkládá se na řadě ostrovů, které propojují desítky mostů.

Srdcem města je velké náměstí Rynek s barevnými měšťanskými domy a historickou radnicí. Za návštěvu stojí také ostrov Tumski, nejstarší část Vratislavi, kde večer rozsvěcují pouliční lampy tradiční lampáři. Zajímavým zpestřením jsou stovky malých soch trpaslíků rozesetých po celém městě. Jejich hledání může být zábavou pro děti i dospělé.

Vratislav je vhodná pro víkendový výlet autem i vlakem. Nabízí příjemné kavárny, dobrou polskou kuchyni, množství muzeí a dostatek prostoru pro klidné procházky u řeky.

Terst: italský přístav s nádechem střední Evropy

Terst leží na severovýchodě Itálie jen kousek od slovinských hranic. Město bývalo důležitým přístavem Rakouska-Uherska, což je dodnes patrné v jeho architektuře, kavárenské kultuře i celkové atmosféře.

Na rozdíl od přetížených italských turistických center působí Terst civilněji a autenticky. Nabízí elegantní náměstí Piazza Unità d’Italia přímo u moře, dlouhé nábřeží, historické kavárny a výhledy na Jadran. Nedaleko města stojí zámek Miramare, který patří mezi nejfotogeničtější místa v celé oblasti.

Terst je ideální pro ty, kdo chtějí kombinovat městský výlet, moře, historii a dobré jídlo. Podzimní počasí bývá často příjemné na procházky, i když je dobré počítat s občasným silným větrem zvaným bóra.

Cestování mimo hlavní sezonu má své výhody

Podzimní cestování není jen způsob, jak ušetřit peníze nebo se vyhnout frontám. Města mimo hlavní sezonu ukazují svou přirozenější tvář. V kavárnách sedí více místních, v ulicích je více prostoru pro vlastní tempo a návštěva památek není závodem s davy lidí.

Ať už si vyberete portugalské Porto, španělskou Granadu, romantické Bruggy, severský Tallinn nebo dobře dostupnou Vratislav, podzim vám umožní poznat Evropu klidněji, pohodlněji a často i levněji než během vrcholu letní sezony.

Rozdělení Česka nezačalo válkou, převratem ani hádkou o Dukovany. Začalo hrozbou tak děsivou, že se na chvíli zastavil čas, mobilní sítě a nejspíš i kávovar v Poslanecké sněmovně. Jindřich Rajchl požadoval, aby byl Ondřej Novotný vyhozen za kritiku Klempíře. A pokud se tak nestane, oznámil krok nejtvrdšího kalibru: přestane si platit balíček O2.

Země oněměla. V call-centrech se rozsvítila nouzová světla, ekonomové začali počítat dopad na HDP. Bylo jasné, že takovou krizi už jedno Česko neunese. Rozvod byl proto na spadnutí. Proběhl překvapivě rychle, obě strany se dohodly ještě před obědem.

Na jedné straně zůstalo Zbytkové Česko. Na druhé straně vznikl Babišstán: domovina všech, kdo už dávno pochopili, že realita je jen špatně nastavený filtr a stačí ho vypnout.

Bohumil Šťastný stál na hraničním přechodu s jedním kufrem a velkým očekáváním. Do Babišstánu se stěhoval natrvalo. Když vešel do hlavního města Babiš City, nestačil se divit. Benzín tu byl skoro zadarmo. Chleba ve slevě (sice se nedal jíst, taková žvýkačka, zato vydržel věčně). Máslo za pusu. Energie byla štědře dotovaná. Do důchodu se chodilo v padesáti. A z čeho se to platilo? Z čeho… no… odněkud to chodilo.

Daně se v Babišstánu vybíraly moderně a jednoduše. Finanční úřad sídlil ve stánku u silnice s neonovým nápisem „U Alenky – koblihy, daně, bude líp“.

Rozpočet Babišstánu byl vždy vyrovnaný. Alenka ho totiž každé ráno vyrovnala pravítkem. Když čísla neseděla, použila se státní guma.

Slovo schodek bylo v Babišstánu zakázané. V učebnicích ho přelepili samolepkou „dočasně nezachycený přebytek“.

O všem se navíc rozhodovalo v referendu. Otázka bývala pokaždé stejná: „Chcete, aby bylo líp?“ Odpovědět se dalo jen ANO. Účast bývala sto dvanáct procent, což nikoho neznepokojovalo. Ale situace byla přece jen výjimečná, ještě za starého Česka zakladatel Babišstánu, první občan holdingu, neměl na žádném ze sněmů hnutí ANO protikandidáta a od založení hnutí v roce 2011 tak post předsedy vždy obhajoval jako jediný uchazeč s podporou přes 90%. Břídil, nikdy se nedostal přes 100%, za to mohl ten Fijala.

V Babišstánu byly jen skromně prosperující firmy, např. SynBiol, Agrofert. „My nic nechceme,“ znělo z reproduktorů na každém rohu hlasem, který Bohumil odněkud znal. „My makáme. Já to dělám zadarmo. Stát řídím jako firmu – a ta firma jsem náhodou já.“

Bohumil vešel do Muzea založení Babišstánu. Na čestném místě visela zarámovaná Ústava. Měla jen tři odstavce, jako poctivá kobliha tři suroviny:

1. Nejdřív uvolnit pravidla pro výměnu úředníků — aby na úřadě neseděl nikdo, kdo by si u žádosti dovolil zvednout obočí.
2. Pak dostat nejen veřejnoprávní média pod větší vliv státu — protože dobrá zpráva je jedině taková, kterou si stát napíše sám.
3. A vedle toho nastavit prostředí, v němž z veřejných zakázek a evropských dotací těží firmy blízké vládě — čistě náhodou ty správné firmy, čistě náhodou ve správnou chvíli.

V čele Babišstánu byl Slovák. V pozadí Maďarka, Japonec a ministr Turek, ten od těch dálnic a plné nádrže, konečně se dočkal, pan ministr. Macinka ministr vlastního odrazu. Samozřejmě Alenka, ministryně financí Babišstánu, v říši Agrofertu. Ondřej Prokop ministr pro místní rozvoj. Když hledal peníze do rozpočtu, vzpomněl si, že má ještě několik bytů, ale přiznávat už je nemusel. Faltýnek a Švachula mezitím připravovali pro kabinet nový administrativní projekt s pracovním názvem Stoka 2. Tentokrát prý šlo čistě o kanalizaci.

V Brně (pro neznalé, ta zatáčka do Vídně, přes kterou když projedete, tak se mentálně změníte) prohodil jeden brněnský borec u škopku: „Čéče, ti naši hlavouni só fakt betální – všecko teče jedním směrem.“

Lidé Babiše prostě milovali, zpívali o něm, že je jako Robin Hood – bohatým bral a chudým mával. [sic!]

Lidé to nevěděli, ale hospodářská situace Babišstánu nebyla růžová. Babiš se často modlil: „Pane Bože, v rozpočtu mi chybí moc peněz, co mám dělat?“ A z nebe se ozve: „Vrať je tam, synu, vrať je tam.“

Jednou přišel Babiš na vládu a měl dvě složky v ruce. Zvedne tu tlustou a říká: „Tady je seznam zákonů, které je potřeba upravit, aby lidem bylo líp.“ Pak ukáže na druhou, podstatně tenčí, a dodá: „A tady je seznam těch lidí.“

Ale ti lidé, co ve složce chyběli, dál Babiše podporovali, milovali ho, i když udělal z vlastního syna bílého koně, i když jeho společnosti SynBiol Ministerstvo zdravotnictví „přihrálo“ 14 miliard, i když pumpoval do ekonomiky stovky miliard vypůjčených proinflačních peněz, i když etický kodex vedoucího hnutí země používal pan předseda jako toaletní papír, i když přísahal na zdraví svých dětí a lhal, a lhal, a lhal….

Milovali ho i proto, že nade všemi vchody do úřadů visela jedna jediná věta, oficiální moudrost Babišstánu, tesaná do mramoru, kterou prý kdysi pronesl sám Babiš:

Tajemství úspěchu je slušnost a upřímnost. Jakmile se jich zbavíte, dosáhnete všeho.

A tak v Babišstánu žili lidé dál šťastně a levně. Všechno bylo skoro zadarmo, důchody vysoké, daně nízké, stát štědrý, rozpočet vyrovnaný (tím pravítkem) a realita přísně zakázaná.

Jen u vjezdu do země přibyla nová cedule. Stálo na ní:

VÍTEJTE V BABIŠSTÁNU! Děkujeme, že nemyslíte — myslíme za vás.

A vysoko nad zemí, přesně na čas, zasvištěl další pečený holub. Bohumil se neptal, kdo ho upekl, kdo ho zaplatil ani kam vlastně letí. Hlavně že letěl. A hlavně že zadarmo.

Jednou Babiš potkal dědečka a nabídl mu koblihu. Dědeček mu říká, že mu splní jedno přání. Byl totiž kouzelný. Babiš se zamyslel: „Chcel by som, aby sa všetko, čoho sa dotknem, premenilo na zlato. Chcem byť ako kráľ Midas.“ Dědeček se na něj chvíli díval (možná špatně slyšel, možná měl jen smysl pro spravedlnost) pak mávl rukou a povídá: „No, když myslíš…“ A fekální Midas byl na světě.

Tento text je satirická fikce a autorská nadsázka. Případné koblihy mi prosím neposílejte, držím dietu, jelikož ve Zbytkovém Česku se tak dobře nemáme.

https://www.lidovky.cz/nazory/verejnopravni-media-ct-cro-poplatky-statni-rozpocet-babis-klempir.A260619_141320_ln_nazory_lgs

Když jsem si článek přečetl, byl jsem překvapen, že tohle může napsat nezávislý novinář. Článek je legitimní jako politický komentář, ale je tendenční. Autor hájí předem zvolený závěr, vybírá slabší formulace protiargumentů a některé důležité institucionální otázky financování veřejnoprávních médií nechává stranou.

Ano. Nejde apriori tvrdit, že každé financování ze státního rozpočtu automaticky ničí demokracii. To by byla stejně zkratkovitá logika jako v článku pana Kulidakise.

Rozpočtové financování může fungovat, ale jen tehdy, když je víceleté, předvídatelné, odolné proti politickému tlaku a kontrolované nezávislým mechanismem. Český návrh je problémový hlavně proto, že současně mění zdroj financí, snižuje objem peněz a oslabuje jeho průběžnou ochranu před politickým rozhodováním.

Protiargumenty k článku o zrušení poplatků za ČT a ČRo

Článek staví debatu do falešné volby: buď budeme platit „navíc“, nebo nás stát konečně zbaví zbytečného poplatku. Ve skutečnosti nejde jen o to, kdo peníze vybere, ale především o to, kdo a za jakých podmínek může rozhodovat o jejich dalším přidělování.

1. Poplatek nezmizí. Jen se přenese do společného rozpočtu.

Stát nemá vlastní peníze (nepočítám výnosy např. ze státních podniků). Pokud zanikne příjem z poplatků a ČT s ČRo mají dál dostat téměř osm miliard korun ročně, musí se tyto peníze vzít z daní, z jiných výdajů, nebo z dluhu. Domácnost sice přestane vidět samostatnou položku 205 Kč měsíčně, ale náklad nezmizí. Změní se pouze způsob, jak se rozloží.

To může být legitimní politické rozhodnutí. Není ale poctivé vydávat jej za „konec placení“.

2. Sociální problém se nemá řešit oslabením nezávislosti médií.

Ano, paušální poplatek může být pro nízkopříjmovou domácnost citelný. To je silný argument pro lepší systém výjimek, slev nebo cílenou sociální pomoc, ale ne pro rušení poplatků, kdy systém funguje dobře desítky let.

Není to však automaticky argument pro to, aby financování veřejných médií přešlo pod každoroční politické vyjednávání o státním rozpočtu. Chudému člověku nepomůže, že se samostatný poplatek zruší, pokud se tento náklad později promítne do horších veřejných služeb, vyšších daní nebo dalšího růstu státního dluhu.

Změnu financování bych snáze chápal v době, kdy by stát dlouhodobě hospodařil s přebytkem nebo alespoň s důvěryhodným plánem návratu k vyrovnanému rozpočtu. Jestliže ale vláda v dalších letech očekává vysoké schodky, nedává ekonomicky příliš smysl převádět další stabilní výdaj přímo na státní rozpočet.

Je snadné zrušit viditelný poplatek a prezentovat to jako úlevu pro občany. Mnohem obtížnější je poctivě vysvětlit, z jakých trvalých příjmů bude služba financována, co se kvůli tomu omezí a zda se náklad nakonec nevrátí jinou cestou — v daních, ve škrtech nebo ve větším zadlužení. V roce 2026 tvoří samotné mandatorní výdaje přibližně 64 % státního rozpočtu. Po započtení kvazimandatorních výdajů, bez nichž stát fakticky nemůže fungovat, jde zhruba o 83 % všech výdajů. Vládě tedy zbývá jen omezený prostor pro nové trvalé závazky, aniž by musela zvyšovat daně, škrtat jinde nebo dále zadlužovat stát.

Možná má Andrej Babiš, který kdysi sliboval řídit stát jako firmu, připravený realistický plán vyrovnaného hospodaření a mimořádných příjmů. Pokud ano, měl by jej veřejnosti předložit v konkrétních číslech, ne jen v podobě politického sloganu o zrušení poplatků.

3. Veřejnoprávní média nejsou Netflix.

Argument „kdo se nedívá, nemá platit“ zní intuitivně, ale míří vedle. Česká televize a Český rozhlas nejsou jen balík pořadů pro své diváky a posluchače.

Jejich smyslem je také poskytovat ověřené informace při krizích, kontrolovat mocné, pokrývat regiony, volby, kulturu, vzdělávání, menšiny nebo události, které se soukromým médiím komerčně nevyplatí. Z jejich existence má prospěch i člověk, který si ČT24 nebo Radiožurnál nepustí každý den, stejně jako má prospěch z fungujících soudů, hasičů, krizové infrastruktury nebo veřejného zdravotnictví, i když je právě nevyužívá.

4. „Kdo platí, určuje muziku“ není absolutní pravidlo.

Článek správně upozorňuje, že samotný zdroj peněz ještě automaticky neurčuje obsah (i když vyprávějte to SPD). Z toho ale neplyne, že je jedno, zda peníze přicházejí z odděleného zákonného poplatku, nebo ze státního rozpočtu.

Rozdíl je v možnosti nátlaku. Vláda nemusí zavolat do redakce a říkat, co má odvysílat. Stačí, když ví, že může při příštím rozpočtu peníze zmrazit, snížit, podmínit reorganizací nebo spojit s personálními změnami. To je nepřímý, ale velmi účinný tlak. Naši sousedé jsou příkladem.

Pane Kulidakisi, při debatě o nezávislosti veřejnoprávních médií nelze přehlížet ani politické vzory a spojence Andreje Babiše. Mezi nimi je například Viktor Orbán, kterému Andrej Babiš před maďarskými volbami veřejně a výrazně vyjádřil podporu.

Právě Maďarsko přitom ukazuje, jak může vypadat země, v níž politická moc postupně získává vliv nad veřejným prostorem, institucemi a médii. Máme se opravdu uklidňovat tím, že forma financování veřejnoprávních médií není důležitá, když zkušenost z okolních zemí ukazuje, že oslabení institucionálních pojistek může mít dlouhodobé následky?

Podobnou otázku lze položit i ve vztahu ke Slovensku a Robertu Ficovi, který rovněž patří mezi Babišovy politické spojence. Slovenská zkušenost ukazuje, že zásahy do veřejnoprávních médií se nemusí projevit okamžitě jako otevřená cenzura. Stačí postupně změnit pravidla, vedení, financování a míru politické kontroly. Výsledek pak nemusí přijít ze dne na den, ale o to hůře se napravuje. Ekonomickou situaci Slovenska ani Maďarska tady rozebírat nechci.

Veřejnoprávní média dnes již nemají tak výlučné postavení při utváření veřejného mínění, jaké měla v době, kdy několik televizních stanic a deníků představovalo hlavní zdroj informací. Velkou část pozornosti převzaly sociální sítě, internetové platformy, influenceři, algoritmy a často i anonymní či neověřené zdroje. To ale význam České televize a Českého rozhlasu nesnižuje — naopak.

Právě v prostředí zahlceném emocemi, zkratkami, manipulací a dezinformacemi je v zájmu celé společnosti, aby existovala silná, profesionální a na politické moci nezávislá média. Jejich úkolem není soutěžit s nejhlasitějšími účty na sociálních sítích o okamžitou pozornost, ale poskytovat ověřené informace, souvislosti, prostor pro věcnou debatu a kontrolu veřejné moci.

Proto nejde jen o částku 205 korun měsíčně ani o účetní přesun z poplatků do státního rozpočtu. Jde o otázku, zda chceme vytvořit systém, v němž bude Česká televize a Český rozhlas více závislý na politické většině a její momentální vůli.

5. Zvýšení poplatků a přímé rozpočtové financování nejsou stejná věc.

Argument, že minulá vláda zvýšila poplatky, a proto „také musela ovlivňovat obsah“, je logický klam.

Jednorázová změna zákonné výše poplatku není totéž jako situace, kdy jsou média každý rok závislá na rozpočtovém rozhodnutí politické většiny. Rozhodující není to, zda někdo někdy schválil více peněz. Rozhodující je, zda může vláda průběžně a snadno používat finance jako odměnu nebo trest.

Kritici České televize často mluví o její údajné „nekorektnosti“, nevyváženosti nebo o protěžování určité části politického spektra. Takové tvrzení je možné vyslovit, ale má-li být bráno vážně, musí být přesně doloženo.

Co konkrétně znamená „nekorektní vysílání“? Neověřené informace? Zamlčování podstatných faktů? Systematicky nevyvážený prostor pro politické strany? Tendenční výběr hostů? Manipulativní střih? Nebo jen to, že moderátor položil politikovi nepříjemnou otázku?

Je třeba rozlišovat mezi jednotlivým pochybením a tvrzením, že Česká televize jako celek dlouhodobě a systematicky zvýhodňuje jednu politickou stranu či názorový proud. Tak závažný závěr nelze stavět na několika vybraných reportážích, na osobním pocitu nebo na tom, že se divákovi nelíbí tón konkrétního pořadu. Vyžadoval by dlouhodobou odbornou analýzu: jasně vymezený vzorek pořadů, porovnání prostoru pro jednotlivé politické subjekty, hodnocení způsobu moderování, práce s fakty, volby témat i přítomnosti relevantních názorů.

Kritika České televize je legitimní a konkrétní chyby mají být pojmenovány, doloženy a případně řešeny prostřednictvím Rady ČT, RRTV nebo veřejné odborné debaty. Nelze ale automaticky zaměňovat politickou nespokojenost s důkazem neobjektivity.

Není náhodou podstatná část této kritiky jen reakcí na to, že vysílání České televize nesouzní s názory samotných kritiků? Veřejnoprávní médium nemá za úkol potvrzovat politické přesvědčení diváka. Má přinášet ověřené informace, konfrontovat veřejné činitele s nepříjemnými otázkami a dávat prostor relevantním názorům — i tehdy, když jsou některým lidem nepohodlné.

Jestliže někdo tvrdí, že Česká televize systematicky protěžuje opozici nebo naopak vládu, měl by předložit konkrétní analýzu, data a srovnatelnou metodiku. Bez toho zůstává tvrzení o „nekorektnosti“ spíše politickým dojmem než poctivě doloženým argumentem.

6. To, že některé evropské země používají rozpočtové financování, nic samo o sobě nedokazuje.

Ano, rozpočtové financování veřejnoprávních médií existuje i v jiných evropských zemích. To ale není důkaz, že každá jeho podoba je bezpečná. Navíc ne každá země to má stejně jak navrhuje současná koalice.

Podstatné jsou konkrétní pojistky: víceleté financování, rozumná automatická valorizace, nezávislá komise pro stanovení potřebného rozpočtu, ochrana před účelovými škrty, transparentní pravidla pro jmenování rad a vedení médií, ale také příjmy, z kterých jsem schopen financování pokrýt. Má tohle návrh současné vlády, pane novináři? Bez těchto pojistek není odkaz na „zahraniční modely“ argumentem, ale jen zkratkou.

7. Rozpočet roku 2024 není automaticky správným rozpočtem pro rok 2027 a další roky.

To, že ČT a ČRo v minulosti vysílaly i s nižším rozpočtem, nedokazuje, že stejný objem bude dostačující v budoucnu. Rostou mzdy, náklady na technologie, autorská práva, výrobu, sportovní přenosy, digitální distribuci i bezpečnost.

Navíc valorizace až po dosažení desetiprocentní kumulované inflace znamená, že média mohou několik let reálně chudnout, aniž by se jejich příjem průběžně přizpůsoboval nákladům. To není stabilita. To je odložené snižování rozpočtu.

8. Profesní etika novinářů je nutná, ale sama nestačí.

Nikdo rozumný netvrdí, že nezávislost médií zajistí pouze poplatek. Zajišťují ji také kvalitní novináři, redakční pravidla, rady médií, soudy, veřejná kontrola a profesní etika.

Jenže etika nenahradí institucionální ochranu. Odvážný novinář může být nezávislý, ale redakce, které se sebere rozpočet, zruší pořad, propustí lidi nebo vymění vedení, má pro skutečnou nezávislost mnohem horší podmínky.

Andrej Babiš České televizi vytýká, že nešetří.

To je legitimní otázka — ale jen tehdy, když je podložena konkrétními čísly, srovnáním nákladů, analýzou hospodaření a jasným návrhem, kde přesně mají úspory vzniknout.

Bez dat zůstává taková kritika jen politickým heslem. Nestačí říci, že Česká televize „nešetří“. Je třeba doložit, v čem má být nehospodárná, jaké výdaje jsou neúčelné, jaká úroveň financování by byla přiměřená a jaké konkrétní programy, služby nebo části veřejné služby mají být omezeny.

Pokud Andrej Babiš požaduje úspory od České televize, proč stejný metr nepoužívá důsledně také na hospodaření státu?

Proč není stejně důsledný při debatě o výdajích státního rozpočtu, deficitu, prioritách vlády nebo dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí?

Debata o poplatcích nemá znít jen: „Poplatky ano, nebo ne?“

Správná otázka je:

Jak zajistit, aby veřejnoprávní média měla dostatek stabilních peněz a aby o jejich existenci, rozsahu a kritickém tónu nemohla fakticky rozhodovat právě vláda, kterou mají kontrolovat?

Zrušení poplatků může být legitimní možností. Musí však být nahrazeno systémem, který bude silnější než ten současný: nezávislým, předvídatelným, víceletým a dlouhodobě chráněným před politickými zásahy.

Pouhý přesun financování do státního rozpočtu, navíc při současném snížení objemu prostředků a bez dostatečných institucionálních pojistek, není reformou nezávislosti. Je to zvýšení rizika, že se veřejnoprávní média stanou více závislá na momentální vůli vlády a parlamentní většiny.

Precedens, který nelze ignorovat

Andrej Babiš opakovaně ujišťoval veřejnost, že jako vlastník vydavatelství MAFRA nebude zasahovat do práce novinářů ani ovlivňovat obsah médií. Takový slib zazněl již v roce 2013.

Pozdější kauza uniklých nahrávek však ukázala, proč nelze podobná ujištění politiků a vlastníků médií přijímat bez kritického odstupu. Nahrávky vyvolaly vážné pochybnosti, zda byla redakční nezávislost v médiích vlastněných Andrejem Babišem skutečně respektována. Andrej Babiš ovlivňování obsahu odmítal, ale samotná kauza zůstala varováním, jak snadno může vlastník s politickou mocí získat neformální vliv na mediální prostředí.

Právě proto není rozumné bagatelizovat otázku, kdo a za jakých podmínek financuje veřejnoprávní média. Nejde o tvrzení, že každá vláda automaticky začne diktovat redakcím obsah. Jde o to, zda vytváříme systém, v němž může politická moc využít finanční závislost médií jako nástroj tlaku.

Zákony slouží jen mocným?

Opakované útoky Andreje Babiše na novináře a média nelze vnímat jen jako běžnou politickou polemiku. Pokud politik systematicky zpochybňuje legitimitu médií, která mu kladou nepříjemné otázky nebo kriticky hodnotí jeho kroky, oslabuje tím důvěru veřejnosti v jeden ze základních pilířů demokratické společnosti.

Veřejnoprávní i soukromá média nejsou nepřítelem vlády ani opozice. Jsou součástí systému demokratických vah a protivah: kontrolují výkon moci, ověřují tvrzení politiků, upozorňují na chyby a dávají veřejnosti informace potřebné pro vlastní úsudek.

Kritika konkrétního novináře, reportáže nebo chyby je samozřejmě legitimní. Něco jiného však je, když se z jednotlivých sporů vytváří obraz médií jako nepřítele společnosti. Takový přístup nevede k lepší žurnalistice, ale k oslabení veřejného prostoru, v němž mohou občané svobodně získávat informace a kontrolovat ty, kteří mají politickou moc.

Kdo dnes tvrdí, že na formě financování nezáleží, měl by nejprve přesvědčivě vysvětlit, proč bychom měli bez obav svěřit rozhodování o penězích pro Českou televizi a Český rozhlas politikům, jejichž vztah k nezávislosti vlastních médií už v minulosti vzbuzoval oprávněné otázky.

Zákony nemají sloužit silnějším.

Jejich smyslem je právě opačný: bránit tomu, aby člověk s politickou mocí mohl rozhodovat ve vlastním ekonomickém zájmu nebo si upravovat pravidla podle své aktuální potřeby.

Proto je mimořádně znepokojivé, když se v době, kdy se znovu řeší střet zájmů Andreje Babiše a firem spojených s jeho bývalým holdingem, objevují návrhy na změkčení pravidel, která mají takovému střetu bránit. Nejde jen o právnický detail. Jde o základní otázku, zda zákon platí stejně pro všechny, nebo zda se začne přizpůsobovat člověku, který má dostatečnou politickou sílu.

Právě zde se tento problém spojuje i s financováním České televize a Českého rozhlasu. Veřejnoprávní média mají kontrolovat vládu, premiéra, ministry i jejich hospodaření. Nezávislost se často neztrácí jedním otevřeným zákazem. Může slábnout postupně — změnou pravidel, personálními zásahy, nejistotou financování.

Jestliže vláda usiluje o změnu zákona, který dopadá na zájmy jejího předsedy, a zároveň chce dostat veřejnoprávní média pod přímé financování ze státního rozpočtu, je na místě mimořádná opatrnost. Ne proto, že bychom měli každého politika předem označovat za viníka. Ale proto, že demokratický stát musí být postaven tak, aby zneužití moci nejen odsuzoval, ale pokud možno mu i předcházel.

Veřejnoprávní média nemají být chráněna proto, že jsou bezchybná. Mají být chráněna proto, aby mohla bez obav kontrolovat ty, kteří drží politickou i ekonomickou moc.

Poslední roky se kolem SEO pravidelně opakuje stejná věta: SEO je mrtvé. Nejdřív kvůli sociálním sítím, potom kvůli placené reklamě, později kvůli hlasovému vyhledávání. A teď znovu — kvůli umělé inteligenci.

Jenže realita je jiná. SEO nezmizelo. Jen už nefunguje stejně jako dřív.

Vyhledávání se mění. Google ukazuje AI Overviews, testují se nové způsoby odpovědí, uživatelé si zvykají ptát se přirozenějším jazykem a častěji dostanou odpověď rovnou ve výsledcích. To na první pohled může působit jako problém. Ve skutečnosti to ale znamená jediné: weby musí být kvalitnější, důvěryhodnější a užitečnější než kdy dřív.

SEO není mrtvé. Umřely jen staré zkratky

Dříve bylo možné růst i s průměrným obsahem, pokud byl dobře „naoptimalizovaný“ na konkrétní fráze. Stačilo opakovat klíčové slovo v nadpisech, titulku, meta popisu a několikrát v textu. Dnes tohle samo o sobě nestačí.

Vyhledávače i AI systémy jsou mnohem lepší v rozpoznání toho, co je skutečně hodnotný obsah a co je jen text napsaný kvůli pozicím. Proto už nevyhrává ten, kdo nejlépe manipuluje s klíčovými slovy. Vyhrává ten, kdo poskytne nejlepší odpověď.

Co dnes rozhoduje o viditelnosti

1. AI Overviews a AI Mode mění způsob, jakým se obsah vybírá

Dřív byl hlavní cíl dostat stránku co nejvýš ve výsledcích vyhledávání. Dnes to už nestačí. Obsah se stále častěji vybírá i do AI odpovědí, shrnutí a doporučení. To znamená, že web nemusí bojovat jen o klik, ale i o to, aby se stal zdrojem, ze kterého AI čerpá.

To mění způsob přemýšlení o obsahu. Nestačí být „někde na první stránce“. Důležité je být srozumitelný, důvěryhodný a dobře strukturovaný tak, aby systém snadno pochopil, o čem stránka je a proč jí může věřit.

2. E-E-A-T je základ důvěryhodnosti

Experience, Expertise, Authoritativeness, Trustworthiness. Jinými slovy: zkušenost, odbornost, autorita a důvěryhodnost.

Právě tohle dnes rozhoduje mnohem víc než samotná technická optimalizace textu. Web, který působí anonymně, obecně a bez jasných důkazů odbornosti, bude mít stále těžší pozici. Naopak pomáhá, když je vidět, kdo obsah tvoří, z jaké praxe vychází, jaké má značka zkušenosti a proč by jí měl návštěvník i algoritmus věřit.

Obsah bez důvěry dnes ztrácí hodnotu. A v době AI to platí dvojnásob.

3. Search intent má přednost před klíčovými slovy

Klíčová slova nezmizela. Jen už nejsou cílem. Jsou spíš vodítkem.

To hlavní je pochopit záměr hledání. Co člověk skutečně chce? Hledá rychlou odpověď? Srovnání? Návod? Kontakt? Cenu? Referenci? Konzultaci?

Pokud stránka odpoví přesně na tenhle záměr, má šanci uspět. Pokud jen mechanicky opakuje fráze bez skutečné odpovědi, nebude fungovat. Moderní SEO už není hra na hustotu klíčových slov. Je to práce s potřebou uživatele.

4. Content huby budují systematickou autoritu

Jednotlivý článek dnes většinou nestačí. Google i AI lépe vnímají weby, které mají téma pokryté do hloubky a systematicky.

To znamená tvořit obsahové celky: hlavní stránku k tématu, navazující články, vysvětlující podstránky, často kladené dotazy, případové studie, služby a interní prolinkování. Právě tak vzniká content hub.

Takový web nepůsobí jako náhodná sbírka článků, ale jako skutečný zdroj znalostí. A právě to je v době AI velká konkurenční výhoda.

5. Silný brand zvyšuje šanci být citován v AI

Značka je dnes silnější SEO faktor než dřív. Nejde jen o to, že si ji lidé zapamatují. Silný brand vysílá signál důvěry. Pokud je značka vidět napříč webem, má zmínky, reference, recenze, odborný obsah a jasnou identitu, roste šance, že ji AI bude vnímat jako relevantní zdroj.

Budoucnost nepatří jen webům, které mají „dobře napsané články“. Patří značkám, které jsou rozpoznatelné, důvěryhodné a mají jasnou odbornost.

6. Technické SEO zůstává nutným základem

Na tom se nic nemění. Web musí být technicky v pořádku. Musí být dobře procházený, správně indexovaný, rychlý, přehledný a logicky propojený.

Technické SEO už možná není to, co samo o sobě vyhraje hru. Ale velmi často rozhoduje o tom, jestli vůbec můžete hrát. Když web není čitelný pro vyhledávače, je pomalý, chaotický nebo špatně strukturovaný, nepomůže ani kvalitní obsah.

Technický základ je dnes spíš vstupenka než konkurenční výhoda. Bez ní se ale nikam nedostanete.

Co z toho plyne pro firmy

Firmy by dnes neměly řešit jen otázku „na jaké klíčové slovo chceme být první“. Měly by si pokládat jiné otázky:

Je z našeho webu jasné, kdo jsme a proč nám věřit?
Máme obsah, který skutečně odpovídá na otázky zákazníků?
Pokrýváme svá témata do hloubky, nebo jen povrchově?
Působí náš web jako autorita, nebo jen jako další průměrná stránka?
Rozumí našemu obsahu člověk i stroj?

Právě tady se dnes rozhoduje.

Hlavní message? SEO neumřelo. Jen se změnila pravidla hry

SEO v době AI není o tom být nejhlasitější. Je o tom být nejdůvěryhodnější. Nevyhrávají weby s největším počtem klíčových slov, ale ty, které mají jasnou odbornost, kvalitní strukturu, silný brand a obsah, který opravdu pomáhá.

Web dnes není jen místo pro návštěvnost z Googlu. Je to zdroj pravdy o vaší značce. Místo, kde si lidé i AI ověřují, kdo jste, co umíte a jestli vám mají věřit.

A právě proto dává SEO pořád smysl. Možná větší než kdy dřív.

SEO není mrtvé

Jen se posunulo od techniky a klíčových slov k důvěryhodnosti, kvalitě a skutečné autoritě. V době AI mají největší šanci uspět weby, které rozumí záměru hledání, systematicky budují obsah, mají silný brand a technicky dobře fungují. Nestačí být vidět. Je potřeba být zdroj, kterému stojí za to věřit.

Srovnávám nesrovnatelné?

Když Dušan Hamšík v roce 1967 vydal knihu Génius průměrnosti, nešlo mu pouze o další životopis Adolfa Hitlera. Kniha popisuje Hitlerovu kariéru od počátků nacistického hnutí až po jeho sebevraždu a zároveň pracuje s ukázkami z Mein Kampfu a pozdějších výroků, v nichž Hitler otevřeně vysvětloval, jak se ovládá masa.

Hamšíkovo téma je hlubší než samotný Hitler. Jeho otázka zní: jak je možné, že člověk bez mimořádné intelektuální velikosti dokázal ovládnout obrovské množství lidí, rozložit stát, vytvořit totalitní moc a přivést svět ke katastrofě?

Ano, Trump není Hitler, trumpismus není nacismus a Spojené státy nejsou nacistické Německo. Takové zkratky by byly historicky chybné. Smysluplné je srovnávat nikoli výsledný režim, nýbrž politické mechanismy: práci s davem, obraz vůdce, výrobu nepřítele, jednoduchá hesla, vztah k institucím a schopnost proměnit frustraci části společnosti v politickou loajalitu.

Hamšíkův „génius průměrnosti“: vůdce jako zrcadlo davu

Název Génius průměrnosti je paradox. Hamšík tím nenaznačuje, že Hitler byl bezvýznamný nebo neškodný. Naopak. Ukazuje, že jeho nebezpečnost spočívala v něčem jiném než v klasické genialitě.

Hitler nebyl originální filozof, hluboký myslitel ani státník v aristotelském smyslu. Jeho síla spočívala v tom, že dokázal vystihnout jednoduché pudy a frustrace masy: ponížení, strach, závist, hněv, touhu po pořádku, touhu po viníkovi a touhu po vůdci.

Hamšíkova kniha je podle knihovních anotací literaturou faktu, která se zabývá nejen Hitlerovým koncem, ale také situací v Německu po nástupu fašismu a podmínkami, které umožnily existenci absolutní diktátorské moci.

Zjednodušeně řečeno:

Hitlerova „genialita“ nebyla v tom, že převyšoval masu, ale v tom, že ji dokázal ztělesnit, zesílit a obrátit proti nepříteli.

Toto je klíč k porovnání s Trumpem. Neptám se, zda jsou oba stejní. Ptám se, zda oba využívají podobnou politickou logiku: já jsem hlas lidu, já znám vaše ponížení, já označím viníky, já vám vrátím ztracenou velikost.

Tak tedy které mechanismy popsané Hamšíkem u Hitlera se v modernější, demokratické a mediální podobě objevují i u Trumpa?

První paralela: politika ponížení a návratu velikosti

Jedním z nejsilnějších mechanismů Hitlerovy politiky byla práce s pocitem národního ponížení. Německo po první světové válce neslo trauma porážky, Versailleské smlouvy, hospodářské krize a rozpadu důvěry v demokratickou republiku. Hitler tuto frustraci převedl do jednoduchého vyprávění:

Byli jsme zrazeni. Byli jsme poníženi. Nepřátelé nás připravili o velikost. Já vám ji vrátím.

Trumpova politická konstrukce stojí na podobném emočním schématu, byť v úplně jiném historickém kontextu. Jeho slogan Make America Great Again pracuje s představou, že Amerika kdysi byla velká, ale někdo ji oslabil, zradil nebo ukradl obyčejným Američanům.

Podle Pew Research patřila v roce 2024 mezi Trumpovy podporovatele ekonomika k nejdůležitějším volebním tématům: 93 % jeho podporovatelů ji označilo za velmi důležitou. Druhým klíčovým tématem byla imigrace, kterou za velmi důležitou označilo 82 % Trumpových podporovatelů.

Tady je Hamšíkovský moment: vůdce nemusí lidem nabízet složitou analýzu ekonomických, kulturních a geopolitických změn. Stačí, když jim nabídne příběh ztráty a návratu:

1. byli jste silní,
2. někdo vám sílu vzal,
3. já vím, kdo za to může,
4. já vám ji vrátím.

To je mimořádně účinný politický vzorec.

Druhá paralela: vůdce jako hlas „obyčejného člověka“

Hamšíkův Hitler není líčen jako uhlazený intelektuál. Naopak. Jeho síla je v tom, že mluví jazykem zjednodušení, hněvu, gest, obrazů a opakování. Nepůsobí jako člověk, který chce posluchače vzdělávat. Působí jako člověk, který jejich emoce vrací zpět v koncentrované podobě.

Trump funguje podobně v prostředí televize, sociálních sítí a permanentního mediálního konfliktu. Jeho styl je přímý, útočný, opakující se a často hrubý. Pro kritiky je to důkaz nekultivovanosti. Pro část jeho příznivců je to naopak důkaz autenticity.

Tady je důležité pochopit rozdíl mezi pohledem odpůrce a podporovatele.

Odpůrce řekne:
„Mluví vulgárně, zjednodušuje a útočí.“

Podporovatel může říct:
„Konečně někdo říká nahlas to, co si myslíme.“

Právě v tom je síla populistického vůdce. Nepůsobí jako někdo, kdo stojí nad davem. Působí jako zesílený hlas davu.

Hamšíkův pojem „génius průměrnosti“ zde sedí velmi přesně: nejde o genialitu idejí, ale o genialitu rezonance. Vůdce vycítí náladu určité vrstvy společnosti a dá jí jednoduchý, bojový a emocionálně uspokojivý tvar.

Třetí paralela: výroba vnitřního nepřítele

Totalitní a autoritářská politika potřebuje nepřítele. Nepřítel sjednocuje vlastní tábor, vysvětluje neúspěchy a umožňuje vůdci vystupovat jako ochránce.

U Hitlera byl nepřítel definován rasově, politicky a konspiračně: Židé, marxisté, liberálové, „listopadoví zrádci“, Versailleský systém. Tato konstrukce vedla k fyzické likvidaci protivníků, válce a genocidě.

U Trumpa je situace jiná. Nepřítel není součástí ucelené nacistické rasové ideologie. Přesto jeho rétorika opakovaně pracuje s obrazem vnitřních škůdců: média, „radikální levice“, migranti, byrokratický „deep state“, soudci, političtí protivníci nebo neloajální republikáni.

V listopadu 2023 vyvolal Trump kritiku tím, že o politických protivnících použil slovo „vermin“, tedy havěť či škůdci. Reuters tehdy informovala, že Bidenova kampaň jeho jazyk přirovnala k rétorice nacistického Německa.

Je potřeba být přesný: samotné použití nebezpečného výrazu neznamená, že daný politik je Hitler. Ale z hlediska politického jazyka je dehumanizace protivníka vždy varovná. Demokracie stojí na tom, že soupeř je legitimní protivník. Autoritářská politika ho mění ve škůdce, zrádce nebo nepřítele lidu.

Hamšíkovský rámec by se ptal:

Co se stane se společností, když se politický protivník přestane chápat jako soupeř a začne se chápat jako vnitřní nákaza?

To je jeden z nejvážnějších bodů celé paralely.

Čtvrtá paralela: jednoduchá odpověď na složitý svět

Hitlerova politika nabízela brutálně jednoduchý výklad světa. Složitost hospodářské krize, geopolitiky a sociálních změn převedla na boj mezi národem a jeho nepřáteli. To je typické pro totalitní ideologii: svět je zjednodušen na morální válku dobra a zla.

Trumpova politika také často převádí složité problémy do jednoduchých protikladů:

• lid versus elity,
• Amerika versus globalisté,
• občané versus migranti,
• pravda versus média,
• vůle lidu versus soudy a byrokracie.

To je základní mechanismus populismu. A není nutně celý falešný. Mnozí Trumpovi voliči skutečně řeší ekonomické potíže, nejistotu, migraci, ztrátu statusu nebo nedůvěru k institucím. Pew Research ukazuje, že ekonomika a imigrace byly pro Trumpovy podporovatele v roce 2024 mimořádně důležité otázky.

Problém nastává ve chvíli, kdy se reálná frustrace přeloží do příběhu, kde existuje pouze jeden zachránce a několik démonizovaných viníků.

Jinak řečeno:

Populismus často začíná u skutečných problémů. Nebezpečný se stává tehdy, když místo řešení nabídne osobní loajalitu k vůdci a nenávist k nepříteli.

Pátá paralela: kult osobnosti a loajalita

U Hitlera se kult osobnosti stal jádrem režimu. Strana, stát, armáda i společnost byly postupně podřizovány vůdcovskému principu. Loajalita k Hitlerovi byla důležitější než instituce, procedury nebo samostatné uvažování.

U Trumpa neexistuje totalitní vůdcovský stát. Existuje však velmi silná personalizace politiky. Republikánská strana se v posledních letech výrazně proměnila a Trump v ní zaujímá výjimečné postavení. Jeho politický tábor často nestojí jen na programu, ale na osobní identifikaci s ním.

Oficiální profil Bílého domu popisuje Trumpův návrat jako mandát odmítnout politiku „radikální levice“ a přinést Američanům zlepšení kvality života. Tato formulace sama o sobě není mimořádná; politické administrativy běžně interpretují své vítězství jako mandát. V kontextu Trumpovy rétoriky je ale podstatné, že jeho politika je dlouhodobě vystavěna jako střet mezi jeho osobou a nepřátelským systémem.

Hamšíkovský pohled by zde zdůraznil:

Vůdcovská politika začíná tam, kde se instituce stávají překážkou a vůdce se stává ztělesněním „skutečné vůle lidu“.

To je nebezpečný bod pro každou demokracii, protože demokracie není jen vláda většiny. Demokracie je také vláda pravidel, brzd, procedur, práv menšin a nezávislých institucí.

Šestá paralela: konflikt s institucemi

Hitler po převzetí moci demokratické instituce zničil. Trump je nezničil, ale jeho politika je s institucemi dlouhodobě konfliktní. To je zásadní rozdíl, ale zároveň legitimní srovnávací téma.

V americkém systému existují silné brzdy: soudy, Kongres, federální struktura, média, státní správy jednotlivých států a občanská společnost. Právě tyto instituce odlišují Trumpovu Ameriku od výmarského Německa směřujícího k nacistické diktatuře.

Současně však kritici upozorňují, že Trumpův styl vládnutí tyto brzdy testuje. Například agentura AP v roce 2026 popsala opakované střety Trumpovy administrativy se soudními příkazy a rámovala je jako problém pro princip kontroly a rovnováhy moci.

Tady musíme rozlišovat dvě věci:

• Institucionální realita: Spojené státy nejsou totalitní stát.
• Politický trend: Trumpův styl tlačí na hranice prezidentské moci a legitimity institucí.

Hamšík by pravděpodobně sledoval právě okamžik, kdy se vůdce přestává chovat jako správce ústavní funkce a začíná se prezentovat jako jediný autentický mluvčí národa proti celému systému.

Kde paralela končí

Toto je nejdůležitější část článku. Srovnání s Hitlerem se často používá jako politická zbraň. Kdo chce někoho zdiskreditovat, přirovná ho k Hitlerovi. Jenže tím se historická zkušenost spíše znehodnocuje.

Trumpa nelze jednoduše ztotožnit s Hitlerem z několika důvodů.

Za prvé, Hitlerova ideologie byla rasově totalitní a genocidní. Trumpismus je nacionalisticko-populistický, antiimigrační, kulturně konfliktní a personalistický, ale není to totéž co nacismus.

Za druhé, Hitler zavedl jednopartijní diktaturu. Trump působí v systému, kde existují volby, opozice, soudy a média.

Za třetí, Hitlerův režim rozpoutal světovou válku a holokaust. U Trumpa taková historická rovnice neplatí.

Za čtvrté, Hitlerova moc rychle směřovala k fyzické likvidaci politických protivníků a celých skupin obyvatel. Trumpova moc se projevuje jiným způsobem: polarizací, útokem na legitimitu institucí, tlakem na exekutivní moc, tvrdou imigrační politikou a mediální mobilizací příznivců.

Proto je nejpřesnější říct:

Trump není americký Hitler. Ale některé jeho politické techniky připomínají obecnější mechanismy autoritářské masové politiky, které Hamšík analyzoval na Hitlerově příkladu.

Pokud Hamšíkův pojem přeneseme do současnosti, Trumpova politická síla nespočívá v tom, že by byl mimořádně hluboký teoretik. Spočívá v něčem jiném.

Trump má schopnost:

• vycítit frustraci části společnosti,
• převést ji do jednoduchých sloganů,
• označit viníky,
• vystupovat jako jediný ochránce,
• proměnit politiku v permanentní mediální konflikt,
• budovat loajalitu založenou více na identitě než na programu.

To je moderní podoba „génia průměrnosti“: vůdce jako člověk, který nemusí masy intelektuálně převyšovat, ale musí je dokonale cítit. Musí mluvit jejich jazykem, sdílet jejich hněv, potvrzovat jejich podezření a dodávat jim pocit, že konečně někdo bojuje za ně.

Tato schopnost je politicky nesmírně silná. A zároveň nebezpečná, pokud se spojí s pohrdáním institucemi, dehumanizací protivníků a přesvědčením, že vůle vůdce stojí výše než pravidla.

Užitečné srovnání, pokud se nepoužije jako nálepka

Hamšíkova kniha Génius průměrnosti je dodnes cenná ne proto, že by nám dovolovala mechanicky označovat současné politiky za nové Hitlery. Je cenná proto, že ukazuje hlubší mechanismus: masová politika může vyrůst z průměrných emocí — ze strachu, hněvu, ponížení, závisti, touhy po pořádku a potřeby jednoduchého viníka.

V tomto smyslu lze Trumpa s Hitlerem porovnávat. Ne jako totožné osobnosti. Ne jako totožné režimy. Ne jako totožné historické následky. Ale jako dva příklady politické práce s davem, ponížením, nepřítelem a vůdcovskou stylizací.

Nejpřesnější shrnutí zní:

Hitler u Hamšíka představuje katastrofální dovršení politiky, která spojila resentiment, propagandu, vůdcovský kult a rozpad institucí. Trump představuje moderní, mediální a demokraticky ukotvenou podobu některých podobných mechanismů — nikoli jejich totožný historický výsledek.

Právě v tom je Hamšíkův text stále aktuální. Varuje nás, že nebezpečí autoritářské politiky nezačíná až diktaturou. Začíná mnohem dříve: ve chvíli, kdy lidé přestanou chtít složitou pravdu a začnou toužit po jednoduchém viníkovi, silném vůdci a návratu ztracené velikosti.

Dovolím si na závěr ještě názor psychiatrů, i když vím, že není etické, aby lékař diagnostikoval politika, kterého nikdy osobně nevyšetřil. Americká psychiatrická asociace to zakazuje tzv. Goldwaterovým pravidlem. Daniel Štrobl se však rozhodl toto pravidlo porušit. Proč? Protože existuje ještě důležitější princip: povinnost varovat. 

Nejprve k Hitlerovi. Henry Murray, americký psycholog, byl pověřen US Office of Strategic Services, předchůdce CIA, aby studoval Hitlerovu osobnost. Jeho analýza osobnosti Hitlera byla zpracována na 229stránkách a byla vydaná v roce 1943. Murray popsal Hitlera jako paranoidní „naprostou trosku“, který je „neschopný normálních lidských vztahů“ a „neschopný milosrdenství nebo humánní zacházení“.

Diagnóza Donald Trump: Maligní narcismus, sadismus a nastupující demence 

V rozhovoru pro Český rozhlas Plus Štrobl detailně rozebral duševní stav Donalda Trumpa. Jeho závěry nejsou jen o „velkém egu“, ale popisují nebezpečný koktejl patologií, který podle něj ohrožuje nejen USA, ale i světovou bezpečnost. 

1. Nebezpečná trojkombinace 

Podle Daniela Štrobla netrpí Donald Trump pouze jednou poruchou, ale kombinací tří zásadních problémů: 

• Bipolární porucha: Střídání fází útlumu a mánie (hypománie). To samo o sobě nemusí být nebezpečné, pokud to člověka neomezuje v životě. 
• Maligní narcismus: Závažná porucha osobnosti, kterou psycholog Erich Fromm nazýval „esencí zla“. 
• Nastupující demence: Progresivní úbytek kognitivních a fyzických schopností. 

2. Maligní narcismus: Esence zla 

To, že je politik narcistní, je běžné. Trumpův problém je však hlubší. Trpí tzv. maligním narcismem, což je soubor čtyř nebezpečných symptomů,: 

1. Narcismus: Extrémní sebestřednost. 
2. Sociopatie (disociální porucha): Absolutní pohrdání pravidly a zákony. Takový člověk zákony využívá jen tehdy, když se mu hodí k útoku na druhé, ale sám se jimi necítí vázán. 
3. Paranoia: Přesvědčení, že „po něm všichni jdou“. Jakýkoli jiný názor nebo opozici vnímá jako osobní útok,. 
4. Sadismus: Potřeba činit druhým utrpení bez racionálního důvodu. 

Štrobl upozorňuje, že kombinace paranoie a sadismu u nejmocnějšího muže planety je „koktejl na kvadrát“. Takový člověk neumí dělat kompromisy, umí pouze útočit a ničit. 

3. Sadismus jako nástroj moci 

Nejděsivějším prvkem Trumpovy osobnosti je podle Štrobla sadismus. Nejde o běžnou agresi, kdy se člověk brání nebo chce něčeho dosáhnout. Sadista ubližuje, protože mu to činí potěšení a dává pocit moci,. 

Příkladem je Trumpovo vyjadřování o obětech násilí či jeho politických oponentech. Když hanlivě mluví o mrtvé oběti střelby, nezíská tím žádné politické body. Jediným efektem je, že zraní pozůstalé a on sám se cítí dobře. Jak připomíná Štrobl slovy George Orwella: „Nikdy nezakoušíte svůj pocit moci tak, jako když činíte druhému utrpení“. 

4. Fyzické příznaky demence 

Zatímco poruchy osobnosti jsou u Trumpa patrné dlouhodobě, novým faktorem je stárnutí a demence. Psycholog Štrobl poukazuje na jasné somatické (tělesné) příznaky, které jsou viditelné na záběrech z poslední doby,: 

• Změna chůze: Trump má tzv. širokorozchodnou chůzi (nohy daleko od sebe) kvůli problémům s rovnováhou. 
• Specifický pohyb nohou: Jeho pravá noha nevykazuje přirozený kývavý pohyb, ale opisuje oblouk, což je typické pro frontotemporální demenci. 
• Nekontrolované usínání: Trump, který se vysmíval Bidenovi jako „ospalému Joeovi“, sám usíná v soudní síni během projednávání vlastních trestních kauz. To značí ztrátu kontroly nad základními tělesnými funkcemi v zátěžových situacích. 

5. Efekt normalizace a „Hitler s demencí“ 

Proč tolik lidí tyto rysy ignoruje? Podle Štrobla jsou maligní narcisové často charismatičtí a dokážou strhnout davy. Nebezpečí spočívá v tom, že společnost si na bizarní chování zvykne – dojde k normalizaci. 

Štrobl v rozhovoru cituje amerického psychologa Johna Gartnera, který situaci popsal slovy: „Máme v Americe Hitlera s demencí.“. Nejde o démonizaci, ale o popis psychologického profilu. Stejně jako v Německu 30. let, i dnes vidíme, jak se postupně odlupuje slupka civilizace a to, co bylo dříve nemyslitelné (otevřené lži, výzvy k násilí), se stává normou. 

Jak poznat bezpečného politika? 

Pokud je Donald Trump příkladem patologie, jak vypadá zdravý politik? Daniel Štrobl nabízí jednoduché vodítko: schopnost sebereflexe. 

Bezpečný politik dokáže přiznat chybu. Dokáže říct: „Byl jsem mladý, udělal jsem chybu, omlouvám se a dnes bych to udělal jinak.“ Donald Trump, stejně jako jiní maligní narcisové, toho není schopen. Nikdy nepřizná vinu, vždy je obětí nebo vítězem. 

Zdrojem informací je rozhovor Barbory Tachecí s psychologem Danielem Štroblem v pořadu Osobnost Plus na Českém rozhlasu Plus. 

Čína: technologická páteř ruské válečné ekonomiky

Obchod jako zbraň (a jako pojistka)

Čínsko-ruský obchod po roce 2022 prudce vzrostl a v roce 2024 se držel na rekordních hodnotách. Čínská celní statistika uvádí za rok 2024 zhruba 245 mld. USD (v USD vyjádření). 
Poznámka k číslům: v médiích se objevuje i hodnota 254 mld. USD – typicky jde o jinou metodiku přepočtu/ocenění. 

Struktura je pro Rusko nevýhodně „koloniální“:

• Rusko → Čína: energie a suroviny
• Čína → Rusko: stroje, elektronika, dopravní komponenty, průmyslové vybavení + citlivé „dual-use“ položky

Dual-use: nejsou to tanky, ale „nervová soustava“

Nejde primárně o hotové zbraně, ale o to, co je dělá možnými: mikroelektronika, obráběcí stroje, optika, senzory, telekomunikační prvky. MERICS dlouhodobě upozorňuje, že právě high-tech exporty (včetně strojů a komponent) mají pro ruský vojenský průmysl zásadní význam. 

NATO (J. Stoltenberg) veřejně uvedlo, že Rusko dováželo velkou část mikroelektroniky z Číny a že Čína pomáhá i v oblasti satelitních schopností/imagingu. 

To je důležité, protože mikroelektronika je typicky jedna z nejkritičtějších „úzkých hrdel“ sankčního režimu.

„Válečná přirážka“: dodávky běží, ale dráž

BOFIT (finská centrální banka – výzkumná část) popsal jev, že u citlivějšího zboží exportovaného do Ruska došlo k výraznému zdražení oproti jiným trhům; médiem citované závěry pracují i s interpretací „válečné prémie“. 
Čína z dodávek do Ruska ekonomicky těží, zároveň si umí nechat zaplatit vyšší riziko.

Jüan jako infrastruktura obchodu

Podíl vypořádání v jüanu v ruském zahraničním obchodě skutečně vyskočil: před válkou <2 %, a v lednu 2024 téměř 40 %. 
Současně MERICS upozorňuje, že tempo růstu se po oznámeních o sekundárních sankcích zbrzdilo. 

Satelitní data a geospatial intel

V dubnu 2024 američtí představitelé veřejně tvrdili, že Čína podporuje Rusko i včetně satelitních snímků / geospatial podpory. 
Zelenskyj na podzim 2024 mluvil o využití čínských satelitů k fotografování ukrajinských jaderných zařízení. 

Vojenská spolupráce a cvičení

MERICS shrnuje, že Rusko a Čína mají od roku 2003 přes 90 společných cvičení, přičemž výrazná část připadá na období po únoru 2022. 
A konkrétně „Ocean-2024“: Rusko uvádělo rozsah typu 90 000 osob a přes 400 plavidel (jde o deklarovaná čísla RF, často přebíraná analytickými médii). 

Severní Korea: dělostřelecký zásobník a živá síla

Munice: čísla, která mění tempo války

Jihokorejská rozvědka často pracuje s tím, že zásilky KLDR obsahují různé typy dělostřelecké munice (typicky hlavně 122 mm a 152 mm, někdy i raketovou munici apod.).
Reuters + Open Source Centre detailně mapovaly lodní přepravy a popisují, že v některých ruských jednotkách tvořila severokorejská munice většinu spotřeby. 

Nasazení severokorejských vojáků

• Od podzimu 2024 se objevily zprávy o přesunech a výcviku.
• Řada západních analýz i Reuters následně pracovala s tím, že KLDR poslala do Ruska řádově desítky tisíc (souhrnně se často uvádí cca 14–15 tisíc v několika vlnách). 

Rakety a dělostřelecké systémy

Reuters popisuje, že severokorejské balistické střely používané Ruskem proti Ukrajině vykazovaly v čase změnu přesnosti (ukrajinské zdroje mluvily o zlepšení). 
U samohybných děl Koksan se objevují tvrzení ukrajinské rozvědky o dodávkách kolem 120 kusů – to je dohledatelné v analytických přehledech a zprávách. 

Protiplnění: energie, potraviny, technologie

Co přesně Rusko poskytuje, bývá často v rovině analýz a odhadů: munice a lidé za suroviny/energii + politické krytí + potenciální technologické transfery.

Írán: „Shahed“ jako průmyslově škálovatelný teror

Alabuga a lokalizace výroby

Velmi podstatný moment byl přesun od „dodávek“ k „výrobě v Rusku“. Washington Post už v roce 2023 popsal na základě uniklých dokumentů rozsah projektu v Alabuze a cíl masové produkce. 
ISW v dalších analýzách rozebírá, jak tato spolupráce zvyšuje schopnost Ruska škálovat útoky. 

Náklady a asymetrie protivzdušné obrany

Odhady nákladů se liší podle verze, míry lokalizace a vybavení. V open-source materiálech a analýzách se objevují interní kalkulace výroby, které pracují s řádem desítek tisíc dolarů za kus v ruských podmínkách (u některých plánů kolem ~48 800 USD). 
Pointa pro čtenáře: levný útočný prostředek nutí obránce pálit dražší střely – Rusko tím testuje „ekonomiku PVO (protivzdušná obrana)“.

Saturace drony: dlouhá kampaň

CSIS výslovně popisuje ruskou shahedovou kampaň jako dlouhodobý teror, který trvá déle než historicky známý Blitz. 

Západ na druhé misce vah: pomoc Ukrajině a její limity

Evropa 2025 nahoru, USA vypadly (částečně)

Kiel uvádí, že v roce 2025 Evropa zvýšila podporu (vojenskou i nevojenskou) proti průměru let 2022–2024, zatímco americká role byla v daném období slabší. 

Proč Čína pomáhá Rusku

1. Zátěž Západu a vyčerpávání zásob
   Čím déle konflikt trvá, tím více se testuje schopnost Západu vyrábět munici, PVO, senzory a servisovat techniku.
2. Ruská závislost na Číně
   Sankce přesměrovaly ruský importní „životní systém“ do Asie; jüan a čínský dodavatelský řetězec jsou pro Rusko klíčové. 
3. Válka jako zdroj poznatků
   Čína sleduje, jak funguje moderní bojiště: drony, elektronický boj, průzkum-úder, protivzdušná obrana, logistika pod sankcemi.
4. Politická multipolarita
   Každý den, kdy Rusko odolává, posiluje narrativ „Západ není jediná hra ve městě“.

Důsledky pro globální bezpečnost

Osa Rusko–Čína–KLDR–Írán není monolitická aliance „jako NATO“, ale je to praktická koalice: každý něco dodá, každý něco získá, a dohromady to prodlužuje a zintenzivňuje konflikt.

Pro střední Evropu je klíčové, že Ukrajina není „vzdálená válka“, ale:

• test, zda platí princip neměnitelnosti hranic silou,
• urychlovač zbrojní výroby a přenastavení obrany v Evropě,
• varování, že v budoucích konfliktech může mít protivník „zázemí“ ve světové průmyslové velmoci.

Dvojí metr v debatě: proč někteří kritizují pomoc Ukrajině, ale mlčí k pomoci Rusku

V české debatě se často opakuje stejný obraz: část lidí (často označovaná jako „dezoláti“, přesněji ale proruští nebo anti-západně naladění komentátoři) útočí na podporu Ukrajiny ze strany EU a USA. Mluví o „provokaci“, „vyhazování peněz“, „válce cizího státu“ nebo „zástupném konfliktu“. Zároveň však ti samí lidé překvapivě nebojují se stejnou intenzitou proti podpoře, kterou Rusku poskytují Čína, Írán a Severní Korea — tedy státy, které otevřeně pomáhají agresorovi udržovat schopnost ničit ukrajinská města a infrastrukturu.

Tohle není drobná nekonzistence. Je to zásadní dvojí metr, který odhaluje, že část veřejné debaty není vedená snahou o mír nebo o principy, ale o ideologii, identitu a informační vliv.

1) Výběrová morálka: „pomoc je špatná“ — ale jen když jde na Ukrajinu

Pokud někdo tvrdí, že jakákoli zahraniční pomoc prodlužuje válku, musí logicky odsuzovat i dodávky munice a technologií Rusku. Protože právě tyto dodávky válku prodlužují úplně stejně — jen ve prospěch agresora.

• Západní pomoc Ukrajině = obrana napadeného státu
• Podpora Ruska z Číny/Íránu/KLDR = posílení schopnosti útočit

Kdo kritizuje jen jednu stranu, ve skutečnosti nehodnotí „pomoc“ jako princip. Hodnotí to, komu pomáhá.

2) Propagandistický rámec: „Západ je viník“, ostatní jsou kulisa

Ruská propaganda dlouhodobě staví příběh takto: „Západ vyprovokoval konflikt, Západ ho živí, Západ profituje.“ V tomhle rámu pak podpora Ruska z Číny, Íránu nebo KLDR:

• buď zmizí z obrazu (nemluví se o ní),
• nebo se zlehčí („to nic neznamená“, „to je normální obchod“),
• nebo se překlopí do whataboutismu („a co Irák, a co Kosovo…“).

Výsledek je jednoduchý: když je Západ předem označen jako hlavní viník, pak cokoliv Západ dělá (včetně pomoci oběti) je automaticky „špatně“ — a cokoliv dělají protizápadní režimy se buď neřeší, nebo se omlouvá.

3) Identita místo faktů: „já jsem proti nim“

U části lidí už nejde o data, ale o příslušnost. Podpora Ukrajiny se stává symbolem „elit“, „Prahy“, „EU“, „mainstreamu“. A protože je to symbol protivníka, automaticky se odmítá.

Pak vzniká zvláštní situace:

• člověk může být „pro mír“, ale zároveň omlouvat dodávky munice agresorovi,
• může být „pro svobodu“, ale přehlížet režimy, které žádnou svobodu nemají (KLDR, Írán),
• může kritizovat „propagandu“, ale přebírat její základní narativy.

4) Strach z přiznání omylu: kognitivní past

Když někdo roky opakuje, že „Rusko vlastně reaguje“, „Ukrajina si za to může“, „Západ to celé řídí“, je psychologicky těžké připustit, že realita je jiná — zvlášť když se ukazuje, že Rusko potřebuje k vedení války cizí munici a technologie.

Je snazší udržet si starý příběh tím, že se bude útočit na to, co do něj nezapadá — tedy na západní pomoc Ukrajině — a ignorovat to, co ho rozbíjí — tedy podporu Ruska od autokracií.

Praktický „test férovosti“

Zkus si položit tři jednoduché otázky:

1. Odsuzuju stejnou měrou pomoc Ukrajině i pomoc Rusku?
2. Pokud tvrdím, že pomoc „prodlužuje válku“, proč mi nevadí, když ji prodlužuje munice z KLDR?
3. Když mi vadí „cizí vliv“, proč mi nevadí cizí vliv Číny a Íránu na ruskou armádu?

Pokud odpovědi nesedí, nejde o mír. Jde o stranění.

Čtyři roky války, která měla trvat týden: jak se Rusko dostalo na Ukrajinu a proč se nedaří mír

Když 24. února 2022 překročily ruské kolony hranice Ukrajiny hned v několika směrech, v Moskvě se zjevně počítalo s rychlým zlomením odporu a politickým otřesem v Kyjevě. Místo toho svět sleduje už čtvrtý rok největší ozbrojený konflikt na evropské půdě od roku 1945 – válku, která stojí obrovské lidské i ekonomické náklady a dlouhodobě mění bezpečnostní architekturu kontinentu. Proč k ní došlo – a proč se mír pořád nedaří?

2008: Gruzie jako generální zkouška

Ruská ochota použít vojenskou sílu vůči sousedům se výrazně projevila v srpnu 2008 během války s Gruzie, která se točila kolem separatistických regionů Jižní Osetie a Abcházie. Konflikt způsobil stovky mrtvých (různé strany uváděly rozdílná čísla) a především masové vysídlení – zhruba 130 tisíc lidí bylo nuceno opustit domovy. 

Z pohledu Moskvy to byla i lekce geopolitiky: reakce Západu byla tvrdá hlavně slovně, méně už praktickými kroky. Zároveň se potvrdil mechanismus, že země s aktivním územním sporem se do NATO dostává extrémně těžko – aliance totiž nechce „převzít“ závazek kolektivní obrany u konfliktu, který je už otevřený. (To byl mimochodem jeden z důvodů, proč ruské „zmrazené konflikty“ dlouhodobě fungují jako páka na sousedy.)

2014: Krym a rozpad důvěry v bezpečnostní záruky

Dalším zlomem byl rok 2014. Vnitropolitická krize na Ukrajině se rozjela po rozhodnutí tehdejší vlády (premiér Mykola Azarov) pozastavit přípravy asociační dohody s Evropská unie. Protesty na Majdan Nezávislosti eskalovaly, následovalo násilí a nakonec útěk prezidenta Viktor Janukovyč.

Krátce poté obsadily Krym jednotky bez označení („zelení mužíčci“) a Rusko následně poloostrov anektovalo po referendu, které proběhlo bez standardních podmínek svobodného hlasování a bez důvěryhodného mezinárodního dohledu. Klíčovou roli zde hrála i strategická hodnota Sevastopolu jako základny Černomořské flotily.

Anexe Krymu zároveň podlomila důvěru v bezpečnostní záruky dané Ukrajině v 90. letech: po rozpadu SSSR měla Ukrajina třetí největší jaderný arzenál na světě (cca 1 900 strategických hlavic) a v rámci procesu odzbrojení se ho vzdala výměnou za politické závazky respektovat její suverenitu a územní celistvost. 
Západ odpověděl sankcemi a izolací Ruska v rámci „klubu nejvyspělejších“ – účast Ruska ve formátu G7/G8 byla v důsledku ukrajinské krize přerušena. 

2014–2021: Donbas – válka, která „zamrzla“, ale nikdy nezmizela

Téměř souběžně s Krymem se otevřela druhá fronta na východě. V dubnu 2014 se na Donbasu objevily ozbrojené struktury podporované Ruskem a vznikly samozvané útvary („DNR“ a „LNR“). Následovala fáze těžkých bojů a potom pokusy o příměří v rámci tzv. minských dohod.

Jenže „příměří“ v praxi znamenalo spíš snížení intenzity než konec války. Pozorovatelská mise OBSE opakovaně hlásila porušování klidu zbraní – v některých obdobích šlo o stovky porušení během několika dnů. 

A hlavně: do února 2022 už měla tato „předválečná“ fáze konfliktu těžkou bilanci. Podle Úřad vysokého komisaře OSN pro lidská práva se v letech 2014–2021 celkové ztráty (mrtví) v konfliktu na východě pohybovaly kolem 14,2–14,4 tisíce(včetně civilistů i bojujících stran). 

2021–únor 2022: soustředění sil a konec maskování

Od jara 2021 začaly být vidět rozsáhlé přesuny ruských jednotek k hranicím a do Běloruska. Moskva to označovala za cvičení. Ještě krátce před invazí zaznívala ujištění, že k útoku nedojde, mimo jiné i od Sergej Lavrova.

Dne 24. února 2022 pak Vladimir Putin oznámil zahájení „speciální vojenské operace“. Z rychlého scénáře se ale stal dlouhý opotřebovací konflikt.

Čtyři roky války: co víme v číslech (a co se nedá přesně ověřit)

U válek je nutné říct nepříjemnou věc: přesná čísla ztrát jsou záměrně neprůhledná. Přesto existují „tvrdší“ a „měkčí“ datové body.

Civilní oběti: OSN (OHCHR) eviduje k roku 2025 zhruba 15 tisíc zabitých civilistů a přes 40 tisíc zraněných (ověřené případy; skutečné počty budou vyšší). 

Uprchlíci a vysídlení: V Evropě zůstává kolem 5,7–5,9 milionu ukrajinských uprchlíků a další přibližně 3,7 milionu lidí je vnitřně vysídlených. 

Územní kontrola: Rusko drží zhruba 19 % území Ukrajiny (včetně Krymu), přičemž struktura okupace se liší podle oblastí. 

Náklady na obnovu: Světová banka spolu s partnery odhaduje potřeby obnovy a rekonstrukce (k 31. 12. 2024) na cca 524 miliard dolarů v horizontu deseti let. 

Ruské vojenské výdaje: SIPRI odhaduje, že ruské vojenské výdaje v roce 2024 dosáhly zhruba 7,1 % HDP; plán pro rok 2025 vychází kolem 7,2 % HDP. 

Proč se nedaří mír

Od začátku invaze proběhla opakovaná jednání (například v Minsku a Istanbulu v roce 2022) a diplomacie se vrací v různých formátech i později – včetně amerického tlaku a rozhovorů v Ženeva. 

Jenže překážka je pořád stejná a je strukturální:

1. Území: Rusko chce, aby se současná linie kontroly proměnila v de facto uznané hranice. Ukrajina to odmítá, protože by tím legitimizovala změnu hranic silou (a otevřela tím precedent i pro další konflikty). 
2. Bezpečnostní garance: I kdyby se našel „papír“, klíčová otázka zní: kdo a jak zaručí, že dohoda vydrží? Zkušenost s Krymem i s předchozími příměřími důvěru zničila.
3. Politika a čas: V USA se do hry po návratu Donald Trumpa vrátila rétorika rychlého ukončení války („do 24 hodin“), ale realita ukazuje, že bez shody na území a garancích se konflikt „ukecat“ nedá. 
4. Rozdílné cíle války: Dokud jedna strana vnímá válku jako prostředek k zásadní změně statusu souseda (geopoliticky, bezpečnostně i identitárně) a druhá jako boj o přežití státu, kompromis se hledá extrémně těžko.

Hlubší kořeny: kdy tahle válka vlastně začala?

Rusko dlouhodobě pracuje s narativem historické jednoty a „jednoho národa“, který využívá jako legitimizaci své politiky. Západní státy a řada historiků to považují za účelovou interpretaci dějin.

Realističtější odpověď na otázku „kdy to začalo“ proto závisí na tom, odkud začneš číst: od rozpadu SSSR v roce 1991, od sporů o bezpečnostní uspořádání Evropy, od Gruzie 2008, od Krymu 2014, nebo od Donbasu 2014–2021. Jedno je ale jisté: únor 2022 nebyl blesk z čistého nebe. Byl to vrchol let postupné eskalace, varování, chybných kalkulací a neúspěšných pokusů „zamrazit“ konflikt tak, aby jednou nezamrzl celý kontinent.

Poznámka: článek vychází z veřejně dostupných zdrojů. Počty obětí a přesný rozsah kontroly území se v čase mění; uvedené hodnoty odpovídají datům dostupným do počátku roku 2026.

Diplomatické hry, vojenské zájmy a osudy rozdělených obcí po první světové válce

Po rozpadu Rakouska-Uherska v roce 1918 stála střední Evropa před úkolem, který byl v mnoha ohledech nový: vymezit hranice států, které předtím neexistovaly – a to často v prostoru, kde se obyvatelstvo mísilo a infrastruktura byla navázaná na staré centrum monarchie. Historik Roman Holec připomíná klíčový princip: hranice nebývají „spravedlivé“ samy od sebe, protože vznikají střetem politických, vojenských a ekonomických zájmů – a teprve potom se do nich dodatečně promítá etnicita.

Československo mělo po válce výhodnější výchozí pozici: patřilo k vítěznému táboru a jeho požadavky posuzovaly dohodové mocnosti jinak než požadavky poraženého Maďarsko. Tahle nerovnováha ovlivnila tón vyjednávání i výslednou podobu hranic.

Jižní hranice: Dunaj jako vojenská a dopravní osa

Na rozdíl od českých zemí, kde se často argumentovalo historickými hranicemi Koruny české, jižní hranice Slovenska neměla „hotový“ historický rámec a vznikala do značné míry jako kompromis mezi bezpečností, dopravou a demografií.

V debatách se opakovaně vracel motiv, že velký tok je pro obranu i kontrolu prostoru „čitelnější“ než síť menších řek a ramen, zejména v nížině. U Tomáš Garrigue Masaryk se navíc dá doložit posun v tom, jak si představoval jižní hranici: v ranějších návrzích se Žitný ostrov neobjevuje a jako hranice se zmiňuje spíše Malý Dunaj, později se ale v návrzích objevuje Dunaj jako státní hranice. 

Definitivní právní rámec dal hranici mírový systém po válce (včetně trianonské smlouvy), ale přesné vytyčení v terénu dělaly až mezinárodní delimitační komise a jejich práce trvala roky. Pro československo-maďarskou hranici se komise ustavovala po roce 1921 a její práce se uzavírala až v polovině 20. let (uvádí se datum ukončení 5. srpna 1925). 
V praxi to znamenalo měření, jednání v obcích, řešení sporů o polní cesty, náspy, mosty, nádraží a přístupy k nim – tedy věci, které na mapě vypadají jako „čára“, ale v životě jsou to konkrétní bariéry nebo naopak klíčové průchody.

Bratislavské předmostí: co přesně se stalo v roce 1919 (a co až později)

V okolí Bratislava se ukázalo, jak moc záleží na kontrole přechodů přes řeku a na pravém břehu.

• 14. srpna 1919 proběhla vojenská akce, při níž byla obsazena Petržalka a tím se posílilo držení prostoru na dunajském břehu u Bratislavy. 
• Pojem „Bratislavské předmostí“ se ale v širším smyslu často spojuje také s pozdějším rozšířením území po roce 1947, kdy byly k Československu připojeny obce Rusovce, Jarovce a Čunovo (zatímco Rajka a Bezenye zůstaly v Maďarsku). 

Jinými slovy: Petržalka (1919) = okamžitý strategický krok u Bratislavy, zatímco „předmostí“ v rozšířeném smyslu (1947) = pozdější poválečná úprava hranic.

Severní hranice: Orava, Spiš, Javorina a dlouhý dozvuk sporů

Severní hranice se Polsko bývá někdy popisována jako „historická“, ale realita byla mnohem konfliktnější. Po roce 1918 Polsko uplatňovalo nároky na sporná území (např. Oravu, Spiš a také oblast Javorina). Střety probíhaly nejen diplomaticky, ale i ozbrojeně – a výsledná hranice byla ve značné míře výsledkem rozhodnutí velmocí.

Klíčové je rozhodnutí Konference velvyslanců z 28. července 1920, které řešilo zároveň Těšínsko, Oravu i Spiš. 
V historické paměti se často připomíná, že rozhodnutí nebylo „čistě etnické“: vedle národnostního argumentu hrály roli i železnice, průmysl a strategická poloha.

Zvláštní kapitolu tvoří spor o Javorina, který se dostal až k mezinárodní justici: v prosinci 1923 zaznělo poradní stanovisko, které vyjasňovalo závaznost dřívějšího rozhodnutí a omezovalo prostor pro další „překreslování“ hranice. 

Fantastické vize: koridor k Jadranu a „maximalistické mapy“

V atmosféře zrodu státu vznikaly i projekty, které dnes působí téměř nereálně. Typickým příkladem byl návrh tzv. Českého (československého) koridoru, který měl propojit Československo s tehdejší Jugoslávií pruhem území mezi Rakouskem a Maďarskem. O návrhu se diskutovalo na Pařížské mírové konferenci v roce 1919, ale byl odmítnut. 
Podobné návrhy ukazují, jak silně se tehdy mísily ideály, bezpečnostní úvahy a politická symbolika.

Rozdělená infrastruktura a ekonomické paradoxy

Hranice v terénu často přetnuly funkční regiony. V některých místech se stávalo, že průmyslový provoz, sklady nebo dopravní uzly skončily „na špatné straně“, a obec tak přišla o přirozené hospodářské zázemí.

Rozšířeným problémem byla i železnice: některé tratě na jihu Slovenska historicky směřovaly na Budapešť a nové hranice z nich udělaly „citlivou“ infrastrukturu, která ztratila své původní centrum. To zasahovalo města typu Lučenec, která byla dlouho ekonomicky navázaná jinam, než kam je nově připojila státní hranice.

Dunajská plavba: velké očekávání, tvrdá realita

Československo vkládalo do Dunaje naděje jako do obchodní tepny směrem na Balkán a dál. Přístavní ambice (např. v Bratislavě a Komárno) ale narážely na poválečný chaos, spory o flotilu i dlouhodobé napětí mezi státy podél řeky. V porovnání s rozvinutou říční dopravou na Rýn působil Dunaj dlouho „pomaleji“ a méně předvídatelně jako dopravní systém.

Proměny identity a kontinuita správy

Vznik hranic zasáhl každodenní život: od rozdělených rodin přes přervané obchodní vazby až po otázku „kým vlastně jsem“. V některých městech, například Košice, neproběhla okamžitá „výměna obyvatel“, ale spíše postupná proměna identity a loajality – často pragmatická.

Současně platí, že změna režimu neznamenala automaticky okamžitou výměnu všech elit. Část místních představitelů zůstávala ve funkcích, pokud složila přísahu a přizpůsobila se nové správě; zásadnější proměny přicházely postupně s nástupem nových úředníků, učitelů a s volebními cykly.

Pozemková reforma: stabilizační efekt i pozdější paradox

Pozemková reforma v první republice dopadla tvrdě na velkostatky a šlechtu, ale pro část drobnějších rolníků mohla znamenat šanci dostat se k půdě. Pozdější zvrat po Vídeňská arbitráž v roce 1938 však v některých oblastech přinesl i opačný efekt: návraty majetků a nové křivdy, které lidé vnímali jako „trest za dějiny“, do nichž neměli možnost zasáhnout.

Slováci v Maďarsku a maďarské trauma z Trianonu

Postavení slovenských komunit na maďarské straně hranice bylo dlouhodobě slabé a často sloužilo spíše jako argument v diplomatických sporech než jako skutečný předmět systematické ochrany.

Pro Maďarsko byla Trianonská mírová smlouva hlubokým šokem a dodnes je součástí politické i veřejné paměti jako trauma. Spory o „historickou spravedlnost“ se pak snadno přelévaly do meziválečných vztahů, které byly napjaté a často nepřátelské.

Dědictví kompromisů

Formování slovenských hranic po první světové válce je učebnicový příklad toho, jak hranice vznikají: vojenská logika se střetává s etnickým složením, ekonomika s politikou a mapa s realitou terénu. A i posun o stovky metrů mohl rozhodnout o tom, zda obec bude mít přístup k nádraží, k polím nebo k řece.

V tom je i nejtvrdší pointa: obyvatelé pohraničí byli opakovaně „semleti“ rozhodnutími, která vznikala daleko od nich – v jednacích sálech, kde se hrálo o bezpečnost států, prestiž diplomatů a dlouhodobé zájmy velmocí.

1) Úplné začátky: lidé v Arktidě dávno před Inuity (cca 2500 př. n. l. – 1. tisíciletí n. l.)

Grónsko nebylo „odjakživa“ obydlené jedním národem. Archeologie rozlišuje několik před-inuitských kultur, které přicházely v různých migračních vlnách (přes kanadskou Arktidu) a často po staletích zase mizely. Mezi nejčastěji uváděné patří Independence I, Saqqaq, Independence II a různé fáze Dorsetské kultury. 

2) Příchod předků dnešních grónských Inuitů: kultura Thule (cca 1100–1400 n. l.)

Zlom nastává s expanzí kultury Thule (přímí předci dnešních Inuitů v Grónsku). Thule lidé přicházejí ze západu a postupně obsazují pobřežní pásy – a jejich technologie a životní styl (lov mořských savců, přizpůsobení se ledu a moři) umožní dlouhodobé přežití v arktických podmínkách. 

3) Seveřané (Norové/Islanďané) v jižním Grónsku: „vikinská kapitola“ (cca 985/986 – 15. století)

Založení osad

Kolem roku 985 (často se uvádí i 986) připlouvá z Island vyhnanec Erik Rudý a organizuje evropské osídlení v jihozápadní části ostrova. 

Vznikají dvě hlavní oblasti osídlení (v literatuře známé jako „Eastern Settlement“ a „Western Settlement“) a několik stovek farem. Seveřané se živí hlavně chovem dobytka (v mezích možností), lovem a obchodem (např. s mrožovinou). 

Křesťanství a instituce

Křesťanství se do osad dostává v 11. století, tradice ho spojuje i s Erikovým synem Leif Eriksson; biskupství je v Grónsku doloženo od roku 1126. 

Úpadek a zánik severských osad

Ve 14. století osady slábnou a v 15. století zanikají. Příčiny se obvykle vysvětlují kombinací faktorů: ochlazení klimatu, izolace, ekonomické změny, konflikty/konkurence o zdroje i proměna obchodních tras; zároveň roste význam a rozšíření Thule populace. 

4) Raný novověk: velrybáři a návrat evropského zájmu (16.–17. století)

Po zániku severských osad se evropská přítomnost dlouho omezuje hlavně na velrybářské a námořní výpravy (zejména nizozemské a anglické). Šlo spíš o sezónní aktivity než o správu území. 

5) Koloniální éra: dánsko-norská misie a obchod (1721 – 20. století)

Roku 1721 zakládá misionář Hans Egede s podporou království Dánsko (v tehdejší unii s Norskem) misii a obchodní základnu poblíž dnešního Nuuk. Tohle se často bere jako „skutečný začátek“ moderní kolonizační éry. 

Dánsko postupně zavádí obchodní monopol a dlouhou dobu výrazně reguluje kontakt se zahraničím; například se uvádí, že pobřeží bylo pro cizince uzavřeno a znovu otevřeno až v roce 1950. 

6) Rok 1814: proč Grónsko zůstalo Dánsku (i když Norsko „odešlo“)

V kontextu napoleonských válek přichází Kielská smlouva (1814). Dánsko se vzdává svých práv k Norsko ve prospěch Švédska, ale nepřichází o zámořská území jako Grónsko (a také Faerské ostrovy a Island – tehdy v jiné správní logice). 

7) 20. století: druhá světová válka, americká přítomnost a změna statusu (1940–1954)

Druhá světová válka a obrana ostrova

Když je Spojené státy americké motivují události války a okupace Dánska (1940), dochází k dohodám o obraně Grónska. Klíčovým dokumentem je Agreement Relating to the Defense of Greenland z 9. dubna 1941, který řeší obranu ostrova v situaci, kdy Dánsko nemůže plně vykonávat své pravomoci. 

Integrace do Dánského království

Po válce pokračuje modernizace a politická transformace. V souvislosti s ústavními změnami v roce 1953 se Grónsko stává integrální součástí dánského státu (v dobové terminologii se často uvádí integrace jako „county“/okres). OSN následně v roce 1954 uznává nový status. 

8) Autonomie: Home Rule (1979) → Self-Government (2009)

1979: vnitřní samospráva (Home Rule)

Od 60. let sílí politické sebeuvědomění a tlak na větší autonomii. Výsledkem je Home Rule zavedené v roce 1979(spojené s autonomním uspořádáním a přenesením části kompetencí). 

2008/2009: samospráva vyšší úrovně (Self-Government)

Druhý velký krok přichází po referendu v roce 2008 a vstupu Self-Government Act v platnost 21. června 2009. Tento akt nahrazuje Home Rule a posouvá samosprávu dál (včetně rámce pro další převody pravomocí). 

9) Evropská integrace a „odchod z EHS“ (1973–1985)

S Dánskem se Grónsko dostalo do Evropských společenství (tehdy EHS/EEC), ale po zavedení autonomie proběhlo místní referendum v roce 1982, ve kterém zhruba 53 % hlasovalo pro odchod; k formálnímu odchodu došlo v roce 1985. 

10) Bezpečnost a základny: 1951 a dnešní Pituffik Space Base

Studená válka přináší dlouhodobou strategickou roli ostrova. Důležitá je obranná dohoda z roku 1951 (a její pozdější úpravy), na jejímž základě funguje klíčová základna (historicky známá jako Thule Air Base, dnes Pituffik Space Base). 

11) Současnost v historickém kontextu: proč je Grónsko „velké téma“ i dnes

Když si celé dějiny zjednodušíme na hlavní „motor“ (tohle je už interpretace, ale užitečná), tak se pořád opakují čtyři síly:

1. Geografie a klima (kdo umí žít s ledem a mořem, ten přežije)
2. Obchod a zdroje (od mrožoviny přes rybolov až po suroviny)
3. Strategická poloha (hlavně ve 20.–21. století)
4. Identita a samospráva (od kolonie → integrace → autonomie)

Dnes se historická linie autonomie přirozeně potkává s debatami o dalším směřování, jazyku a identitě (např. domácí název Kalaallit Nunaat se běžně překládá jako „země Kalaallit/Gróňanů“). 

• 2500 př. n. l. – 1. tis. n. l.: před-inuitské kultury (Independence/Saqqaq/Dorset…) 
• cca 1100–1400: expanze kultury Thule (předci dnešních Inuitů) 
• 985/986 – 15. stol.: severské osady (Erik Rudý, později zánik) 
• 1721: dánsko-norská misie a začátek moderní kolonizace 
• 1814: Kielská smlouva – Grónsko zůstává Dánsku 
• 1941: dohoda USA–Dánsko o obraně Grónska 
• 1953–1954: integrace do Dánska, uznání nového statusu v OSN 
• 1979: Home Rule 
• 1985: odchod z EHS po referendu 1982 
• 2009: Self-Government Act v platnost 

Co v praxi znamená autonomie Grónska

Dnes je Grónsko součástí Dánska, ale má vlastní parlament Inatsisartut a vládu (Naalakkersuisut). Autonomie není „všechno hned“ – je to systém, kdy si Grónsko může přebírat oblasti správy (školství, zdravotnictví, rybolov…) a řídit je samo, zatímco některé „státní“ věci zůstávají na Dánsku (typicky obrana a část zahraniční politiky). 

1) Druhá světová válka: Grónsko se geopoliticky „probudí“ (1940–1945)

Když bylo Dánsko 9. 4. 1940 okupováno, vznikla praktická otázka: kdo a jak zajistí bezpečnost a zásobování Grónska. V roce 1941 byla uzavřena dohoda USA–Dánsko „o obraně Grónska“ (Agreement relating to the defense of Greenland). 

Proč je to důležité pro autonomii?
Protože od té chvíle se Grónsko napevno stává strategickým územím – a bezpečnost + zahraniční vztahy se pak v autonomním uspořádání dlouho řeší jako citlivé „věci Království“, ne jen místní správa.

2) Poválečné „odkolonění“ po dánsku: modernizace + změna statusu (1945–1954)

Po válce sílí tlak na ukončování kolonií (OSN a mezinárodní klima). Dánsko odpovídá kombinací:

a) Modernizační balík (1950) a velké rozvojové plány G-50 / G-60

• Dánsko spouští reformy a investice, které měly prokazovat „modernizaci“ a zlepšování života obyvatel. 
• V 50. a 60. letech běží dvě známé rozvojové vlny G-50 a G-60: zlepšení zdraví a bydlení, koncentrace služeb, a hlavně budování ekonomiky postavené na rybolovu. 

b) Ústavní zlom 1953: Grónsko už není „kolonie“, ale součást dánského státu

V roce 1953 ústavní změna udělá z Grónska integrální součást Dánského království. V dokumentech OSN se to popisuje jako přechod na status „integrální části“ Dánska. 

Co se tím získalo a co ztratilo?

• Formálně konec koloniálního statusu (v době, kdy to bylo mezinárodně pod tlakem). 

• V praxi je velká část rozhodování pořád „shora“ z Kodaně (a teprve později to vyústí v tlak na skutečnou samosprávu).

3) Studená válka: obrana, základny a tvrdé dopady na místní komunity (1951–1968)

a) Dohoda o obraně 1951 (USA–Dánsko)

Na obranu v rámci NATO navazuje obranná dohoda z roku 1951 mezi Dánskem a USA, která dlouhodobě umožňuje americkou vojenskou přítomnost v Grónsku (včetně základen). 

b) Přesídlení Inughuitů u Thule (1953)

V roce 1953 došlo k nucenému přesunu části obyvatel (Inughuitů) z oblasti Thule v souvislosti s rozšířením základny; později se to řešilo soudně a judikatura popisuje způsob provedení jako protiprávní zásah. 

c) Havárie B-52 u Thule (1968)

V lednu 1968 havaroval u Thule americký bombardér B-52 nesoucí jaderné zbraně; následovala rozsáhlá dekontaminace („Project Crested Ice“). 

Pro autonomii je tohle zásadní psychologicky:
Mnoho Gróňanů to vnímalo jako „o našem území a našem životě se rozhoduje jinde“ (bezpečnost, základny, tajnosti) – což posilovalo politickou mobilizaci směrem k samosprávě.

4) Evropská integrace jako katalyzátor autonomie (1972–1979)

1972/1973: Dánsko do EHS, Grónsko proti

Když Dánsko vstupovalo do Evropského hospodářského společenství (EHS), v Grónsku hlasovala většina proti; konkrétně se uvádí cca 70,8 % „proti“. Přesto Grónsko vstoupilo do EHS s Dánskem v roce 1973 (protože tehdy nemělo autonomii, aby rozhodlo odděleně). 

1979: referendum a start Home Rule (Hjemmestyre)

V lednu 1979 proběhlo referendum o samosprávě; cca 70 % hlasovalo pro. Následně vstoupil v platnost systém Home Rule od 1. května 1979 a vznikl grónský parlament. 

5) Jaké pravomoci dal Home Rule (1979) – a jaké ne

Home Rule znamenal: „v rámci jednoty království si Grónsko spravuje své záležitosti“ (tak to stojí i v textu zákona). 

Typicky se pod domácí samosprávu postupně přesouvaly oblasti jako:

• školství, kultura a jazyková politika
• zdravotnictví a sociální oblast
• rybolov a část hospodářské politiky
• životní prostředí a místní infrastruktura

Naopak na Dánsku zůstávaly (zjednodušeně):

• obrana a velká část zahraniční politiky
• měna a „státní“ rámce
• policie, soudy (dlouho)

Dobrý detail: oblast přírodních zdrojů byla za Home Rule popisována jako sdílená (model „společná správa“ a dělení výnosů) – to je důležité, protože právě zdroje jsou klíč k finanční samostatnosti. 

6) „První velký test autonomie“: odchod z EHS (1982–1985)

Po zavedení Home Rule získalo Grónsko politický nástroj, aby řešilo evropské členství.

• V roce 1982 proběhlo referendum o setrvání v EHS: zhruba 53 % hlasovalo pro odchod. 
• Výsledkem bylo vyjednání tzv. „Greenland Treaty“ (podepsán 1984) a formální odchod k 1. 2. 1985. Grónsko pak získalo status zámořského území (OCT) s navázanými dohodami (hlavně kvůli rybolovu a obchodu). 

Proč tohle historicky tak sedí do autonomie?
Rybolov byl (a je) ekonomická páteř – a EHS/EU pravidla rybolovu se v Grónsku vnímala jako zásah do „našeho největšího zdroje“. 

7) 90. léta: „normalizace“ samosprávy a diplomacie po svém

V praxi pak autonomie znamená i to, že Grónsko si buduje „vlastní kanály“ – typicky zastoupení a vyjednávací kapacitu vůči EU, i když formálně zahraniční politika zůstává věcí království (s postupně rostoucími výjimkami a spoluprací). 

8) Druhá vlna autonomie: Self-Government (2009) a zdroje (přesah do 21. století, ale navazuje přímo na 20. století)

2009: Self-Government Act

Zákon o samosprávě vyšší úrovně (Self-Government) vstoupil v platnost 21. 6. 2009 a nahradil Home Rule. 

Dvě klíčové věci:

1. Uznání práva na sebeurčení – v preambuli se výslovně říká, že lid Grónska je „lid“ s právem na sebeurčení dle mezinárodního práva. 
2. Zdroje a ekonomika – Self-Government zásadně přenastavil, kdo rozhoduje o nerostných surovinách a jak se to promítá do financí. 

2010: převzetí nerostných surovin

Dánský úřad premiéra uvádí, že Grónsko rozhodlo převzít oblast nerostných surovin od 1. 1. 2010. 

Jak funguje „block grant“ a proč je to pro nezávislost klíčové

Self-Government nastavil roční dánský příspěvek (block grant) a zároveň pravidlo, že pokud má Grónsko příjmy z nerostů nad určitý práh, část těchto příjmů se promítá do snížení dánského příspěvku (zjednodušeně: motivace, aby se ekonomika postupně postavila na vlastní nohy). 

Babiš se svého Agrofertu vzdá…. Bere mi to chuť makat, plánovat, podílet se na HDP. Je to trabl.… eee, moment… o čem to chci vlastně psát? Babišovo voodoo.

Nový rozpočet. Totální splynutí těl a duší, které všechny „koblížky“ spolehlivě odpálí do extáze, ten Fiala, předal nám spálenou zemi, s růstem 2,5 %, a dluh se aspoň v některých obdobích vůči HDP tvářil jako člověk, co chodí do fitka.

Přidej, ale neříkej kam. Kapitole zemědělství bylo přidáno 7,8 miliardy korun. V poměru k velikosti dané kapitoly se jedná o vůbec nejvyšší navýšení ze všech resortů. Z těchto 7,8 miliardy korun jde (má jít) „největší část“ do Státního zemědělského intervenčního fondu (SZIF). Přes tento fond tečou dotace „těm velkým agrobaronům“. Je to prostě úúú… úlet

Snížíme příjmy, zvýšíme výdaje — a ty se uklidni. Hnutí ANO plánuje snižovat příjmy (snižování daní) a zároveň drasticky zvyšovat výdaje, dává to ekonomický smysl? V reálném světě to smysl mít může, ale musíš dodat jak: kde ušetříš, co omezíš, co zrušíš, co přesuneš, co zvedneš jinde.

NRR, vzniklá na základě zákona o rozpočtové odpovědnosti (přijatého za Babišovy vlády v roce 2017), upozorňuje, že návrh rozpočtu překračuje zákonné limity zadlužení o 63 až 70 miliard korun. Místo úpravy rozpočtu Babiš označil NRR za zbytečnou a navrhuje její zrušení. Tvrdí, že ČR je málo zadlužená a má prostor pro další dluhy. Padesát odstínů rozkoše a slasti, které teď prožívám, jsou nepopsatelné. Chci nějakou superdávku.

Andrej Babiš se účastnil protestů a hornických piet, kde lidé nadávali na prezidenta Petra Pavla. Přitom rozhodnutí o utlumování a koncích těžby v konkrétních případech padala v minulosti jinde a dřív (a často je to složitější řetěz událostí, ale ukončení těžby černého uhlí na Ostravsku/Karvinsku, konkrétně o útlumu dolů společnosti OKD, rozhodla vláda Andreje Babiše v červenci 2020). Petr Pavel s tímto rozhodnutím neměl nic společného, přesto se stal terčem hněvu, zatímco Babiš byl oslavován.

Schillerová a její kouzelná věta, že zákon o rozpočtové odpovědnosti neplatí v době „rozpočtového provizoria“. Takže může neomezeně zadlužovat stát bez ohledu na zákony? Někdo se snaží vysvětlit realitu tak, abys u toho necítil potřebu se ptát? A pojídači koblihů jsou spokojeni? Kde se to vlastně na té cestě za světlými zítřky tak vykřivilo?

Díky tomuto tajfunu najednou vnímám život, vztahy a lidi kolem sebe v trochu jiném světle. Už žijeme v té nejlepší zemi na planetě, co nám slíbil Andrej? Konečně. Vím, vím, všechno vím. Tato vláda je ta nejlepší. Musí to ven. A dovnitř. A ven. A… I tření pohlavních orgánů je jiné než bývalo. Konečně zase žiju. Na plný koule. Orgasmus až do omdlení.

Prezident Petr Pavel odmítl jmenovat čestného prezidenta Motoristů Filipa Turka ministrem životního prostředí. Jak uvedla Kancelář prezidenta republiky, důvodem jsou Turkovy kontroverzní postoje a výroky – čestný prezident Motoristů podle hlavy státu „opakovaně prokazoval nedostatek respektu vůči českému právnímu řádu“. Pavel zdůraznil, že nejde o jednorázové excesy, ale o systematické chování.

Vicepremiér a ministr zahraničí Petr Macinka (Motoristé) 4. února 2026 ve Sněmovně na schůzi k vyslovení nedůvěry vládě tento postup ostře kritizoval. Podle zpravodajství ČTK prohlásil: „Ústava není esejí o osobních sympatiích.“ Prezidenta označil za „personální komisi vlády“ či „morálního arbitra exekutivy“ a jeho postup nazval „prezidentským aktivismem“ a „útokem na ústavu“.

Motoristé na nominaci Turka nadále trvají. Macinka v pořadu Interview ČT24 v lednu 2026 prohlásil: „Je, byl a bude to Turek. Bez něj a bez jeho volebního vkladu by asi ten výsledek voleb byl jiný, tedy by vůbec nemusela vzniknout tato vláda.“

Flashback 2021: Zeman odmítá Lipavského

V prosinci 2021 se odehrál obdobný scénář. Prezident Miloš Zeman odmítl jmenovat Jana Lipavského (tehdy Piráti) ministrem zahraničí ve vládě Petra Fialy. Hrad tehdy argumentoval nízkou kvalifikací kandidáta, jeho postojem k Izraeli, visegrádské spolupráci a návrhem ohledně Sudetoněmeckých dnů.

Klíčová byla formulace Pražského hradu, kterou citoval mluvčí Jiří Ovčáček: „Ústava ČR neukládá prezidentu republiky povinnost akceptovat každý návrh, který je mu předložen. Naopak, ústavodárcův výraz „návrh“ implikuje, že tento návrh může být jak přijat, tak odmítnut, jinak by nebyl návrhem.“

Právě toto stanovisko tehdy Petr Macinka – v té době ještě jako člen Trikolory – veřejně ocenil. Jak připomněl server iROZHLAS.cz, Macinka ve facebookovém příspěvku označil prezidentovo stanovisko za „geniálně naformulované“.

Macinka tehdy rovněž označil Lipavského za „nevycválaného fracka“ s přesvědčením, že nikdy nebude Zemanem jmenován. Lipavský se nakonec ministrem stal – Zeman ustoupil poté, co Fiala pohrozil kompetenční žalobou k Ústavnímu soudu.

Obrat názorů: kdo si protiřečí?

Na proměnu postojů upozornila ve Sněmovně předsedkyně pirátských poslanců Olga Richterová i bývalý předseda Pirátů Ivan Bartoš. Richterová to označila za pokrytecké vzhledem k Macinkově dřívější podpoře Zemanova postupu.

Nejde přitom pouze o Macinku. Podle analýzy iROZHLAS.cz obdobně otočila místopředsedkyně ANO Alena Schillerová. V roce 2021 se zastala Zemana, v případu Turka však soudí, že Pavel jedná „přece jenom trošku za hranou“. Na druhé straně i někteří opoziční politici, například Ivan Bartoš, v případech Pocheho a Lipavského kritizovali Zemana, zatímco nyní Pavlovo rozhodnutí podporují.

Exprezident Miloš Zeman se v pořadu Partie na CNN Prima NEWS k současnému sporu vyjádřil překvapivě ve prospěch Pavla: „Prezident má podle Ústavy právo odmítnout jakéhokoliv kandidáta na ministra. Dovodil jsem to z textu Ústavy, který říká, že prezident jmenuje ministry na návrh předsedy vlády. Slovo návrh znamená, že ho můžete přijmout i odmítnout.“

Co říká Ústava a jak ji vykládají právníci

Článek 68 odstavec 2 Ústavy ČR zní: „Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.“ Text je stručný a nevyjadřuje explicitně, zda prezident „musí“ nebo „může“ vyhovět návrhu premiéra.

Mezi ústavními právníky převažuje názor, že prezident by měl návrh odmítnout pouze z právních důvodů, nikoli z politických preferencí. Ústavní právník Jan Kysela z Univerzity Karlovy opakovaně uváděl, že prezident může odmítnout jmenování jen kvůli právní překážce nebo bezpečnostnímu riziku.

Marek Antoš z Právnické fakulty UK v roce 2021 konstatoval: „Prezident nesmí při výkonu pravomocí zohledňovat své osobní či politické sympatie ke konkrétním lidem. Odepřít jmenování by směl jen tehdy, pokud by tomu bránila nějaká právní překážka na straně kandidáta.“

Ondřej Preuss z téže fakulty zdůraznil, že podle článku 68 odstavec 1 je vláda odpovědná Poslanecké sněmovně, nikoliv prezidentovi. Pokud je koalice domluvena ve Sněmovně, prezident podle něj nemůže kandidáty odmítat z důvodů, které uváděl Zeman.

Existují však i opačné hlasy. Ředitel Ústavu státu a práva Jan Bárta vnímá jmenování ministrů jako politickou úvahu dvou hráčů – premiéra a prezidenta –, přičemž oba činí ústavněprávní úkony.

Eskalace: SMS zprávy a obvinění z vydírání

Spor vygradoval 27. ledna 2026, kdy prezident Pavel na mimořádném brífinku obvinil ministra Macinku z pokusu o vydírání. Hrad zveřejnil SMS zprávy, které Macinka zaslal prezidentovu poradci Petru Kolářovi.

V nich Macinka mimo jiné napsal: „Může získat klid, když já budu mít Turka na MŽP. Pokud ale ne, spálím mosty způsobem, který vejde do učebnic politologie jako extrémní případ kohabitace.“ Dále varoval, že pokud prezident „neudělá nic, anebo alespoň nepřistoupí na nějaké jednání ve věci Turek na MŽP, důsledky ho velice překvapí“.

Pavel prohlásil: „Na mě žádné zastrašování neplatí, budu se i nadále řídit především ústavou a zájmy České republiky.“ Policie podnět k prošetření obsahu zpráv přijala; věcí se zabývá Národní centrála proti organizovanému zločinu (NCOZ).

Macinka označil zprávy za běžné politické vyjednávání a odmítl, že by šlo o vydírání. Prohlásil, že snaha ovlivnit něčí postoj „je podstatou každého vyjednávání“. Za nejrozumnější způsob, jak situaci neeskalovat, označil ignorování prezidenta.

Podle průzkumu agentury ResSOLUTION Group pro Blesk z 28.–30. ledna 2026 polovina Čechů považuje Macinkovu komunikaci za pokus o vydírání. S tím, že by se Motoristé měli vzdát nominace Turka, souhlasí 63 % respondentů; 62 % si myslí, že by se Macinka měl Pavlovi omluvit.

Premiér Babiš: deeskalace a kompromis

Premiér Andrej Babiš (ANO) se v konfliktu drží umírněné pozice. Na tiskové konferenci 3. února 2026 uvedl: „My nemáme žádný zájem na eskalaci sporu, aby ten spor mezi Motoristy a panem prezidentem dopadal na vládu.“ Po středečním jednání s Pavlem označil Turkovo případné angažmá ve vládě za „uzavřenou věc“.

Turek byl nakonec jmenován vládním zmocněncem pro klimatickou politiku a Green Deal – funkci bez nároku na finanční odměnu, kterou nevykonává jmenováním prezidenta. Macinka nadále řídí jak ministerstvo zahraničí, tak ministerstvo životního prostředí.

Širší kontext: precedent pro budoucnost

Kauza není jen o jednom ministerském křesle. Jde o nastavení precedentu pro vztah mezi prezidentem a vládou v českém ústavním systému. Jak poznamenal server Echo24.cz, ústavní právníci se shodují, že přímá volba prezidenta od roku 2013 vnesla do politického uspořádání prvek, který ho vychýlil – prezident získal silnější legitimitu, byť jeho pravomoci zůstaly formálně stejné.

V praxi se tak vytvářejí dva protichůdné výklady. První (striktní parlamentní logika) říká, že premiér odpovídá za vládu a prezident je spíše ceremoniální „notář“. Druhý (discreční pravomoc prezidenta) argumentuje, že kdo „jmenuje“, ten může výjimečně i „nejmenovat“ a prezident tak funguje jako pojistka proti extrémům.

Otázku by mohl jednou provždy rozhodnout Ústavní soud prostřednictvím kompetenční žaloby. Tu však ani v roce 2021, ani nyní premiér podat neplánuje. Macinka kompetenční žalobu rovněž odmítá – mimo jiné proto, že ústavní soudce podezřívá z „aktivismu“.

Případ Macinka vs. Pavel ilustruje základní rozpor českého ústavního uspořádání: stručný text Ústavy ponechává prostor pro různé výklady, které se mění podle toho, kdo zrovna sedí na Hradě a kdo stojí v opozici. Politici, kteří v roce 2021 chválili prezidentovo „ne“, jej v roce 2026 kritizují – a naopak.

Dokud spor nevyřeší Ústavní soud, bude každý případ (ne)jmenování ministra politickou bitvou, jejíž výsledek závisí na poměru sil, mediálním tlaku a ochotě ke kompromisu – nikoliv na jednoznačném právním pravidle.

Použité zdroje

1. ČTK / ČeskéNoviny.cz: „Macinka se pustil do Pavla kvůli nejmenování Turka“, 4. února 2026

2. iROZHLAS.cz: „Nejen Macinka otočil v otázce jmenování ministrů prezidentem“, 31. ledna 2026

3. CNN Prima NEWS: „Zeman k Macinkovým SMS: Není to normální, já takové nedostal“, únor 2026

4. Česká televize / ČT24: „Je, byl a bude to Turek, řekl Macinka k nominaci na ministra životního prostředí“, leden 2026

5. ČT24: „Macinka označil zprávy Pavlovi za politické vyjednávání“, 27. ledna 2026

6. e15.cz: „Kauza Macinka: Znění SMS zpráv, které má Pavel za vydírání“, leden 2026

7. Blesk.cz / ResSOLUTION Group: „Exkluzivní průzkum pro Blesk o SMS kauze“, 28.–30. ledna 2026

8. Deník.cz: „Zeman odmítá jmenovat Lipavského. Nelíbí se mu jeho názory ani kvalifikace“, 10. prosince 2021

9. iROZHLAS.cz: „Zeman řekl čtyři důvody, proč odmítá jmenovat Lipavského“, 10. prosince 2021

10. ČT24: „Ve sporu o jmenování Lipavského ústavní právníci převážně nesouhlasí s postojem prezidenta“, 10. prosince 2021

11. Echo24.cz: „Vláda hledá svého prezidenta. Část koalice chce změnu Ústavy“, leden 2026

12. ČT24: „Bárta versus Kysela – Spor o roli prezidenta při jmenování ministrů“, 20. prosince 2013

13. Ústava České republiky, čl. 68, psp.cz

14. Advokátní deník: „Prezident republiky nerespektuje její základní zákon – Ústavu ČR“, 15. srpna 2019

15. Deník.cz: „Mám k prezidentovi blízko, proto Macinka volal na můj mobil, řekl Kolář“, únor 2026

Pokus o argumenty k rozhovoru s Jamesem Carafano (iDNES Premium) https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/jamec-carafano-usa-gronsko-evropa-trump.A260204_123132_zahranicni_aha?zdroj=otvirak

V rozhovoru zaznívá řada silných soudů: že Trump „má výsledky“, že Rusové „nedostanou nic“, že „nikdo neprofitoval ze vztahu s Čínou“, nebo že „Během Trumpových prvních čtyř let Ukrajinu nikdo nenapadl“. Část z toho jsou názory, část je fakticky nepřesná zkratka a část je tvrzení bez důkazu. Když ty výroky rozložíme na jednotlivé teze, obraz je střízlivější.

1) „NATO 5 % na obranu“: ano, závazek existuje — ale není fér tvrdit „Trump to dostal“

V rozhovoru padá, že Trump „dostal z NATO pět procent na obranu“.
Fakt: NATO skutečně přijalo závazek směřovat k 5 % HDP ročně do roku 2035, přičemž se skládá ze 3,5 % na jádrové obranné výdaje a 1,5 % na bezpečnostně-související investice. 

Co je zavádějící: tvrzení „dostal“ sugeruje, že to je přímý, jednoznačný a výlučný výsledek Trumpova tlaku. To už je interpretace zásluh, ne ověřitelný fakt. Korektní je říct: „za jeho éry / v daném období NATO závazek přijalo“. Je otázkou, jestli je vůbec reálné se na 5% dostat a jestli nezůstane jen u deklarace. Navíc v tom nehraje roli jen Trump, ale i strach z Ruska: https://www.natoaktual.cz/v-mediich/polsko-vydaje-obrana-navyseni.A240715_193746_na_media_m02

2) „Trump vyhrožoval cly kvůli Grónsku“: tohle je bohužel pravda — a je to spíš tlak než diplomacie

V rozhovoru se objevuje tón, že tvrdá rétorika „funguje“.
Fakt: Podle Reuters Trump veřejně vyhrožoval navýšením cel několika evropským zemím, dokud USA „nedostanou možnost koupit Grónsko“, včetně konkrétních termínů a sazeb. 

Co z toho plyne: To, že tlak vyvolá reakci, ještě neznamená, že je to „funkční“ ve smyslu prospěšné nebo legitimní. Fakticky doložené je hlavně to, že šlo o nátlakovou páku (a EU to i popisovala jako „blackmail“ – ve zpravodajském shrnutí). 

3) „Nikdo neprosperoval díky vztahu s Čínou“: nepravdivá absolutní věta

„Jmenujte mi jedinou zemi… odpověď: žádná.“
Tohle je typická rétorická figura — zní to silně, ale jako fakt je to neudržitelné, protože obchodní propojení s Čínou prokazatelně přineslo řadě zemí růst exportů, investic, příjmů firem atd. (současně s tím přineslo i rizika). Tvrzení „žádná“ je tedy logicky i empiricky neobhajitelná absolutizace (např. Austrálie – ruda/LNG, Brazílie – soja/komodity, Chile – měď, Nový Zéland – potraviny)

Férová verze by zněla: „Vztah s Čínou nese vysoká strategická a bezpečnostní rizika a často vytváří závislosti.“
To je názor — ale aspoň není fakticky vyvratitelný jedním protipříkladem.

4) „Během jeho prvních čtyř let ve funkci Ukrajinu nikdo nenapadl“: zavádějící zkratka

Tohle je v rozhovoru jedna z nejproblematičtějších vět, protože vytváří dojem „za Trumpa byl klid“.
Fakt: Konflikt na východě Ukrajina běžel už od roku 2014 a pokračoval i během Trumpova období. Navíc v listopadu 2018 došlo k incidentu v Kerčském průlivu, kdy ruské síly zadržely ukrajinská plavidla a posádky. 

Korektní formulace: „Během Trumpova prvního období nedošlo k invazi v rozsahu roku 2022 — ale konflikt a ozbrojené incidenty pokračovaly.“

5) „Trump byl první, kdo poslal Ukrajině zbraně“: částečně pravda, ale kontext je důležitý

Tady je potřeba rozlišit „zbraně“ a „smrtící obranné zbraně“.
Fakt: Trumpova administrativa schválila dodávky protitankových střel Javelin (rozhodnutí 2017, dodávky 2018), což se často uvádí jako posun oproti předchozí politice. 

Co se často vynechá: USA poskytovaly Ukrajině různé formy podpory i předtím; „první zbraně“ je nepřesné, ale „první smrtící obranné systémy tohoto typu“ může být obhajitelné.

6) „Evropa chtěla hodit Ukrajinu přes palubu: Nord Stream 2 a 5 000 přileb“: fakta sedí, ale je to vybrané jednostranně

• Nord Stream 2: Německo certifikaci zastavilo v únoru 2022 po ruských krocích vůči Ukrajině. 
• „5 000 přileb“: nabídka Německa z ledna 2022 je doložená a byla široce kritizovaná https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/ukrajina-nemecko-helmy-rusko-zbrane-vyzbroj-dodavky.A220127_093443_zahranicni_aha  

Problém argumentu v rozhovoru: Vybírá reálné chyby a zkratky (ano, byly), ale už nedodá druhou polovinu obrazu: po únoru 2022 se evropská vojenská i finanční pomoc Ukrajině skokově změnila. Pokud chce někdo hodnotit „kdo byl jaký přítel“, musí srovnávat celé období, ne jen jeden (byť ostudný) moment.

7) „Minneapolis: zatýkáme desítky tisíc denně… a dva zastřelení byli ‚nezákonně bránili‘“: fakta ukazují hlavně eskalaci a kontroverzi

V rozhovoru se to rámuje jako „vymáhání práva“.
Fakt: podle Reuters šlo o masivní nasazení federálních imigračních složek v Minnesotě („Operation Metro Surge“) a došlo při něm k fatálním střelbám, které vyvolaly veřejný odpor i právní spory. 

Co nelze z rozhovoru potvrdit jako fakt: že „oba zastřelení bránili policistům nezákonně“ je právní kvalifikace a interpretace — to je přesně věc, která se posuzuje vyšetřováním, soudy, interními postupy. Z dostupných zdrojů je jisté hlavně to, že operace byla kontroverzní a vedla k civilním obětem a následné částečné redukci nasazení. 

8) „Vyřešil Gazu“ a „vytlačuje Rusy všude“: bez konkrétních definic je to slogan

Tohle jsou typické věty, které znějí přesvědčivě, ale nejsou ověřitelné, dokud autor neřekne:

A) Co je přesně „problém“, který měl být vyřešen?

• válka? rukojmí? humanitární kolaps? governance? hrozba útoků?

Bez toho „vyřešil“ neznamená nic.

B) Jak vypadá „vyřešení“ v jedné větě?

Příklad:
„Vyřešení = trvalé příměří + kontrolovaný humanitární přístup + mechanismus správy území + návrat bezpečnosti.“

Tohle už je definice.

C) Jaké jsou metriky a cílové hodnoty?

Příklad metrik:

• „příměří drží minimálně 6 měsíců“
• „počet incidentů klesl o X %“
• „humanitární koridor funguje Y dní v týdnu“
• „správa území je vykonávána konkrétní strukturou“

Bez metrik se to nedá dokázat ani vyvrátit.

D) Kdy přesně se to mělo stát?

• datum, období („během prvních 100 dnů…“)
• nebo „k dnešnímu dni…“

E) Jaký byl Trumpův konkrétní mechanismus?

• sankce? diplomacie? vojenský tlak? dohoda zprostředkovaná třetí stranou?

U „vyřešil“ je to bez definice jen politická nálepka.

Rozhovor míchá doložitelné události (NATO 5 %, hrozby cel kvůli Grónsku, incidenty v Minneapolis) s rétorickými absoluty a zkratkami („nikdo neprofitoval z Číny“, „Ukrajinu nikdo nenapadl“, „vyřešil Gazu“) — a právě ty zkratky se při faktické kontrole rozpadají.

Když dnes sledujeme chování Kremlu, často saháme po jednoduchých analogiích: carské impérium, Stalinův teror, sovětská nostalgie. Jenže moderní ruský stát se neřídí mýty – řídí se návodem. Ten nevznikl v 19. století ani ve 30. letech, ale v éře pozdního SSSR. Jeho autorem byl muž, který nikdy nepotřeboval kult osobnosti: Jurij Andropov.

Pokud hledáme historický klíč k pochopení stylu moci Vladimir Putin, neleží u Stalina. Leží u Andropova.

1. Bez legend, bez emocí – aparátčík nové generace

Andropov nebyl válečný hrdina ani tribun lidu. Byl produktem byrokratického vzestupu: Komsomol, regionální aparát, oddanost straně. Jeho životopis obsahuje nejasnosti – typické pro sovětské kádry – ale žádné důkazy o „tajemném původu“ či falšování identity v dramatickém smyslu. Důležitější je něco jiného:
Andropov chápal stát jako mechanismus, nikoli jako ideu.

Zatímco ideologové mluvili o marxismu, on přemýšlel o:

• informačních tocích,
• loajalitě elit,
• prevenci chaosu.

Tím se zásadně lišil od většiny sovětských vůdců.

2. Maďarsko 1956: okamžik, kdy se zrodil strach z revoluce

Rok 1956 nebyl pro Andropova epizodou – byl strategickým zlomem. Jako sovětský velvyslanec v Budapešti viděl rozpad státní moci v přímém přenosu:
dav, který ještě včera poslouchal, dnes věší příslušníky bezpečnosti.

Z toho si neodnesl trauma v psychologickém smyslu, ale axiom:

liberalizace nevede k reformě, ale k rozpadu.

Tento axiom se stal jeho politickým kompasem. Odtud pramenila jeho podpora invaze do Československa (1968) i jeho neochvějný odpor k jakémukoli „experimentu“ se systémem.

3. KGB jako mozek státu, ne jen jeho pěst

Když se Andropov v roce 1967 stal šéfem KGB, proměnil ji k nepoznání. Už nešlo jen o represe.

Pod Andropovem se KGB stala:

• analytickým centrem,
• filtrem informací pro politbyro,
• nástrojem řízení společnosti.

Disidenti nebyli primárně likvidováni fyzicky, ale systémově: izolací, psychiatrickými diagnózami, profesní smrtí. Cílem nebyl teror, ale ticho.

To je klíčový rozdíl oproti stalinskému modelu – a také přímý předobraz dnešní ruské praxe.

4. Krátká vláda, tvrdá disciplína

Když se Andropov stal v roce 1982 generálním tajemníkem, Sovětský svaz už byl ekonomicky vyčerpaný. Andropov to věděl – a přesto odmítl reformu.

Jeho odpovědí byla disciplinární ofenziva:

• policejní razie v kinech a obchodech během pracovní doby,
• selektivní boj s korupcí (současně politická čistka),
• posílení role bezpečnostních složek jako „morální elity“.

Byl to pokus zachránit nefunkční stroj utažením šroubů. Historie ukázala, že šlo o slepou uličku.

5. Rok 1983: paranoia jako státní doktrína

Vrchol Andropovovy éry zároveň patří k nejnebezpečnějším momentům studené války.

• Operation RYAN: systematické hledání signálů amerického jaderného útoku.
• Sestřelení letu KAL 007: katastrofa, kterou Moskva nedokázala politicky zvládnout.
• Falešný poplach systému včasného varování, který zastavil až důstojník Stanislav Petrov.
• Able Archer 83, vyhodnocené v Moskvě jako možná zástěrka skutečné války.

Tady nejde o hysterii jednotlivce. Jde o institucionalizovaný strach, který se stal základem rozhodování.

6. Paradox jménem Gorbačov

Andropov podporoval mladého Michaila Gorbačova. Věřil, že systém lze technokraticky opravit.

Mýlil se. Gorbačov pochopil, že systém opravit nelze – jen rozebrat.
Andropov tak paradoxně připravil půdu pro konec impéria, které chtěl zachránit.

7. Putin: pokračování logiky, ne osoby

Putin není Andropovovým klonem. Je však dědicem jeho systému.

Společné rysy:

• dominance bezpečnostních složek (siloviki),
• obsesivní strach z revolucí,
• kontrola informací jako základ moci,
• přesvědčení, že Západ je strukturální hrozbou.

Putin nevzkřísil Stalinův teror. Vzkřísil Andropovův model řízení státu – autoritářský, chladný, technokratický.

Proč je Andropov důležitější než Stalin

Stalin vládl strachem.
Andropov vládl systémem.

Moderní Rusko není státem masového teroru, ale státem:

• preventivní represe,
• kontrolovaného prostoru,
• bezpečnostní racionality.

A právě proto je Jurij Andropov jednou z nejdůležitějších – a nejméně pochopených – postav ruských dějin 20. století.

Zdroje:

1. Christopher Andrew – The Sword and the Shield: The Mitrokhin Archive and the Secret History of the KGB, Basic Books
2. Mark Galeotti – We Need to Talk About Putin, Penguin
3. Archie Brown – The Gorbachev Factor, Oxford University Press
4. Vladislav Zubok – A Failed Empire: The Soviet Union in the Cold War from Stalin to Gorbachev, UNC Press
5. Britannica – heslo Yuri Andropov
6. National Security Archive (GWU): dokumenty k Operation RYAN a Able Archer 83
7. Serhii Plokhy – Nuclear Folly, W. W. Norton (incident Petrov)

Pohled psychologa, který se rozhodl varovat

Je etické, aby psycholog veřejně hodnotil politika, kterého nikdy osobně nevyšetřil?Americká psychiatrická asociace to obecně zakazuje tzv. Goldwaterovým pravidlem. Český psycholog Daniel Štrobl se však rozhodl toto pravidlo porušit. Jeho argument je jednoduchý a zároveň zásadní: existuje ještě vyšší princip než profesní zdrženlivost – povinnost varovat, pokud podle odborného názoru hrozí společenské nebezpečí.

V rozhovoru pro Český rozhlas Plus Štrobl detailně rozebral duševní profil Donalda Trumpa. Nejde prý o „velké ego“ nebo běžnou politickou rétoriku, ale o rizikovou kombinaci poruch a příznaků, které mohou mít dopad daleko za hranicemi USA. Pojďme si jeho argumenty projít krok za krokem.

1) Nebezpečná trojkombinace

Podle Štrobla se u Trumpa nesetkáváme s jedním problémem, ale s kombinací tří:

• Bipolární porucha – střídání útlumových fází a mánie (či hypománie). Sama o sobě nemusí být společensky nebezpečná, pokud je kompenzovaná a jedinec si zachovává sebekontrolu.
• Maligní narcismus – těžká porucha osobnosti, kterou Erich Fromm označoval za „esenci zla“.
• Nastupující demence – postupný úbytek kognitivních i tělesných funkcí, který zhoršuje úsudek, kontrolu impulzů a adaptaci na stres.

Klíčové je, že tyto tři složky se vzájemně zesilují. To, co by u běžného člověka bylo zvládnutelné, se u mocenské pozice mění v riziko.

2) Maligní narcismus: proč nejde „jen“ o narcistu

Narcismus je v politice běžný. Problém začíná tam, kde přeroste v maligní narcismus – soubor čtyř rysů:

1. Narcismus – extrémní sebestřednost a potřeba obdivu.
2. Sociopatie (disociální porucha) – pohrdání pravidly a zákony; pravidla platí jen tehdy, když se hodí jako zbraň proti druhým.
3. Paranoia – trvalý pocit ohrožení; jakýkoli nesouhlas je vnímán jako osobní útok.
4. Sadismus – potřeba působit druhým utrpení bez racionálního cíle.

Štrobl upozorňuje, že kombinace paranoie a sadismu u člověka s obrovskou mocí je „koktejl na kvadrát“. Takový jedinec neumí kompromis, zná jen útok a destrukci.

3) Sadismus jako nástroj moci

Nejznepokojivější rys Trumpovy osobnosti je podle Štrobla sadismus. Nejde o obrannou agresi ani o kalkul k dosažení cíle. Jde o potěšení z ubližování – a z pocitu moci, který s tím přichází.

Příkladem jsou výroky o obětech násilí či politických oponentech. Tyto výroky nepřinášejí politické body; jejich jediným efektem je ponížení druhých. Štrobl v této souvislosti připomíná slova George Orwell:

„Nikdy nezakoušíte svůj pocit moci tak, jako když činíte druhému utrpení.“

4) Viditelné tělesné příznaky demence

Zatímco poruchy osobnosti jsou dlouhodobé, novým faktorem je stárnutí. Štrobl upozorňuje na somatické (tělesné) projevy, které lze pozorovat na veřejných záznamech:

• Změna chůze – tzv. širokorozchodná chůze (nohy dál od sebe) kvůli problémům s rovnováhou.
• Asymetrie pohybu – pravá noha nekyvá přirozeně, opisuje oblouk; to bývá spojováno s frontotemporální demencí.
• Nekontrolované usínání – ironicky u člověka, který zesměšňoval „ospalého Joea“. Usínání v zátěžové situaci (např. u soudu) značí ztrátu kontroly nad základními funkcemi.

Důležité je chápat, že demence zhoršuje už tak problematické rysy osobnosti.

5) Normalizace extrému: „Hitler s demencí“

Proč si toho část společnosti nevšímá? Podle Štrobla jsou maligní narcisové často charismatičtí a dovedou strhnout davy. Společnost si postupně zvyká – dochází k normalizaci extrému.

Štrobl cituje amerického psychologa John Gartner, který situaci shrnul provokativně:

„Máme v Americe Hitlera s demencí.“

Nejde o laciné přirovnání, ale o popis psychologického profilu a varování před tím, jak se „nemyslitelné“ (otevřené lži, výzvy k násilí) může stát běžným.

Jak poznat bezpečného politika?

Pokud je Donald Trump ukázkou patologie, jak vypadá psychicky bezpečný politik?

Podle Daniela Štrobla je klíčové jedno jednoduché kritérium: sebereflexe.
Bezpečný politik dokáže říct:

„Udělal jsem chybu. Omlouvám se. Dnes bych to udělal jinak.“

Maligní narcista to nedokáže. Nikdy nepřizná vinu – je buď obětí, nebo vítězem. A právě tam, uzavírá Štrobl, začíná skutečné riziko pro demokracii i bezpečnost světa.

Poznámka na závěr: Tento text shrnuje odborný názor psychologa prezentovaný v médiích. Nejde o lékařskou diagnózu, ale o veřejné varování založené na dlouhodobě pozorovatelných projevech chování.

Český prezident ostře zhodnotil ruskou válku proti Ukrajině jako strategické selhání Kremlu. Zároveň popsal, jak je Česko připraveno čelit případnému ruskému útoku. Poukázal na relativně silnou armádu, rozsáhlou mobilizační schopnost, speciální  jednotky i vysokou míru civilní připravenosti. A hlavně zdůraznil, že jeho země se dokáže bránit i bez podpory USA.

„Podívejme se, čeho Rusko dosáhlo za poslední čtyři roky: získalo 20 procent území Ukrajiny. A přitom všem utrpělo asi milion padlých a zraněných.“ 

Podle něj se Rusku v důsledku války zároveň výrazně zmenšila sféra vlivu a země se potýká s narůstajícími ekonomickými problémy.

„Vidíme, jak se země střední Asie a jižního Kavkazu postupně odpoutávají od ruského impéria. A když se dnes podíváte na ruskou ekonomiku – pokud budeme vycházet z inflace za první dva týdny roku, míříme k 30procentní inflaci za celý rok, k úrokovým sazbám kolem 16 procent, nulovému růstu, vyčerpaným rezervám a k neschopnosti platit vojáky, až válka skončí. Takže mě víc znepokojuje neochota Ruska tuhle válku ukončit, protože si to vlastně nemůže dovolit, než jeho schopnost tu válku vyhrát. Ne ukončit, ale vyhrát. Protože oni prostě jedou dál.“

Prezident zároveň zdůraznil, že Česko je připraveno na případný ruský útok bez ohledu na to, zda by mělo podporu Spojených států. Poukázal přitom, že země dokáže během několika týdnů mobilizovat až 280 tisíc vojáků.

Prezident také vyzdvihnul sílu českého letectva (Vzdušné síly AČR), které provozuje jako hlavní stíhací letouny 14 švédských strojů JAS-39 Gripen (v pronájmu do 2027). Pro podporu pozemních sil slouží 24 lehkých bojových letounů L-159 ALCA. Transportní schopnosti zajišťují letouny CASA C-295M, L-410 Turbolet a Airbus A-319. Vrtulníkové letectvo tvoří nové stroje AH-1Z Viper a UH-1Y Venom (doplňované staršími Mi-171Š a W-3A Sokol). Česko si navíc nedávno objednalo moderní letouny F-35. Jde o americké stroje, takže k jejich provozu je do určité míry nutná podpora USA. Prezident nicméně vyjádřil přesvědčení, že tato spolupráce bude pokračovat.

Nejsilnější NATO od konce studené války

Prezident zároveň připomněl, že Česko má také vysokou úroveň civilní připravenosti a ochotu se bránit. Země má k dispozici civilní kryty pro téměř 4,5 milionu obyvatel a zajištěnou bezpečnost dodávek potravin, energií i fungování infrastruktury.

Zároveň vyjádřil důvěru ve schopnosti Evropy. „Dokáže se Evropa bránit? Moje odpověď je jednoznačně ano,“ prohlásil. Optimisticky se vyjádřil i k budoucnosti vztahů v rámci NATO, a to navzdory napětí okolo Grónska.

Na otázku, zda by se Aliance kvůli těmto sporům mohla rozpadnout, odpověděl: „Myslím si, že jsme naopak v procesu vytváření silnějšího NATO, než jaké jsme viděli od konce studené války.“

Ano, pochopili jste, je to fikce, je to upravený článek z aktualne.cz: Finský prezident si s Kremlem nebral servítky. Řekl, jak se Helsinky ubrání i bez USA

Mnozí příznivci té velké revizionistické autoritářské mocnosti s imperiálními ambicemi zase budou kecat něco o válečných štváčích. Ne, Finsko se svými zkušenostmi s Ruskem (SSSR) jen popisuje svoji připravenost se BRÁNIT. Proč tohle nemůže zaznít i od našich politiků, proč nemůžeme být připraveni?

Znamená učení sebeobrany, že chceš někoho zmlátit?

Když se člověk začne učit sebeobranu:
– neříká tím „chci se rvát“,
– říká tím „nechci být bezbranný“.

Polsko ani Finsko nechce napadnout Rusko, a kdo je válečný štváč, příznivci velké revizionistické autoritářské mocnosti s imperiálními ambicemi? Podívejte se někdy na ruskou televizi a třeba pochopíte, kdo chce zabíjet lidi nejen v Pobaltí. 

Geopolitická analýza rozpadu poválečného mezinárodního systému

Po osmdesát let jsme žili v historické výjimce. Ve světě, kde státy uznávaly pravidla, mezinárodní právo a základní hranice přijatelného chování. Systém vzniklý na troskách druhé světové války, v níž zahynulo přes 70 milionů lidí, vytvořil institucionální rámec – OSN s Radou bezpečnosti, Brettonwoodské instituce, GATT a později WTO, NATO a další aliance – který měl zabránit opakování katastrofy.

Tento svět končí. Ne pomalu, ne nenápadně, ale zrychleným tempem. Rok 2025 se stává bodem zlomu: systém vzniklý po druhé světové válce se rozpadá a globální politika se vrací do stavu, který připomíná vestfálskou anarchii či „divoký západ“ 19. století. Pravidla existují jen na papíře. Rozhoduje síla. Podle Fragile States Index 2024 čelí svět bezprecedentní erozi mezinárodních norem, vzestupu populismu, autoritářství a regionální fragmentace.

Konec globálního policisty

Studená válka měla dva policisty. Po jejím konci v roce 1991 zůstal jeden – Spojené státy americké. Často pokrytecký, často porušující vlastní zásady při intervencích v Iráku, Afghánistánu či Libyi. Přesto šlo o instituci, která byla schopná něco vynutit – od operace Pouštní bouře přes intervenci v Kosovu až po mnohonárodní koalice.

Dnes tu není nikdo, kdo by tuto roli spolehlivě plnil. V únoru 2025 pronesl viceprezident USA J. D. Vance na Mnichovské bezpečnostní konferenci projev, který otřásl Evropou – nebyl příliš znepokojen hrozbou z Ruska ani Číny, ale viděl hlavní nebezpečí uvnitř západních společností. V témže měsíci Trump přerušil financování UNRWA a angažmá v Radě OSN pro lidská práva. Americký ministr zahraničí označil poválečný světový řád za „zastaralý“ a „zbraň používanou proti nám“.

Mezinárodní právo bez vymahatelnosti není právem, ale literárním žánrem. Rada bezpečnosti OSN je paralyzována vzájemnými vety – Rusko, Čína i USA používají právo veta k ochraně sebe či svých spojenců. A v politickém vakuu se prosazuje pravidlo staré jako civilizace sama: moc přebírá ten, kdo je ochoten a schopen použít násilí.

Kdo sedí u stolu – a kdo je na menu

V současném multipolárním světě, kde dominují tři velké mocnosti a zbytek osciluje mezi spojenectvími a neutralitou, je rozdělení jasné. Podle SIPRI dosáhly globální vojenské výdaje v roce 2024 rekordních 2 718 miliard dolarů – nárůst o 9,4 % v reálných hodnotách, nejstrmější meziroční růst od konce studené války.

Rusko: Impérium s nulovým součtem

Rusko operuje s mentalitou klasického realistického impéria: svět je hra s nulovým součtem, kde zisk jednoho znamená ztrátu druhého. Vladimir Putin si slabost Západu otestoval už při anexi Krymu v roce 2014. Beztrestnost se stala precedensem – a precedens se stal pozvánkou k plnohodnotné invazi v únoru 2022.

Tvrdá data ruské militarizace: Ruský vojenský rozpočet pro rok 2025 činí odhadem 15,9 bilionu rublů (cca 199 miliard USD), což představuje 7,3 % HDP – téměř dvojnásobek předválečné úrovně 3,6 % z roku 2021. Denně Rusko utrácí za válku na Ukrajině 47 miliard rublů (590 milionů USD). Obranné a bezpečnostní výdaje tvoří téměř 40 % celkových federálních výdajů – nejvíce od sovětské éry. V roce 2024 Rusko vyrobilo a zrenovalo 1 550 tanků, 5 700 obrněných vozidel a 450 dělostřeleckých kusů. Produkce tanků vzrostla o 220 %, obrněných vozidel o 150 %. Moskva navýšila početní stavy armády na plánovaných 2,39 milionu osob, z toho 1,5 milionu aktivních vojáků.

Spojené státy: Vnitřní přestavba a ústup

USA procházejí hlubokou vnitřní transformací. S vojenským rozpočtem 997 miliard dolarů v roce 2024 (37 % globálních výdajů) zůstávají nespornou vojenskou supervelmocí. Avšak směr, kterým se země ubírá pod Trumpovou administrativou, má podle mnohých analytiků blíže k autoritářskému nacionalismu než k liberální demokracii, která definovala americké vedení po roce 1945.

Trump zde nefiguruje jako příčina, ale jako katalyzátor hlubších společenských trendů – bourací kladivo, které rozbíjí zbytky domácího konsenzu i důvěry ve stabilitu americké moci. V březnu 2025 došlo k pozastavení americké pomoci Ukrajině, což představuje zásadní obrat v politice největšího spojence Kyjeva. V Evropě zatím zůstává 84 000 amerických vojáků, ale rétorika i politika signalizují přehodnocování závazků.

Čína: Trpělivá strategie času

Čína trpělivě vyčkává a buduje. Nehraje si na morální autoritu, ale na čas. S nominálním HDP 19,4 bilionu dolarů (2025) představuje druhou největší ekonomiku světa a podle parity kupní síly je již ekonomikou největší (41 bilionů USD). Čína přispívá přibližně 30 % k ročnímu globálnímu ekonomickému růstu.

Ekonomická a vojenská pozice: Čínský vojenský rozpočet dosahuje odhadem 250 miliard dolarů ročně, i když skutečné výdaje jsou podle analytiků vyšší. Čína kontroluje 80 % výrobního řetězce světového odvětví zelené energie. Peking systematicky rozšiřuje vliv prostřednictvím alternativních institucí – BRICS se na summitech 2023 a 2024 rozrostl o Saúdskou Arábii, Egypt a Indonésii. Rhodium Group odhaduje skutečný růst čínské ekonomiky na 2,4–2,8 % v roce 2024, což je výrazně méně než oficiálních 5 %. Nicméně i tento pomalejší růst stačí k posilování vlivu tam, kde se Západ stahuje.

Evropa: Ekonomický gigant, strategický trpaslík

Evropa u stolu velmocí plnohodnotně nesedí. Ekonomická velmoc bez vlastní koordinované tvrdé síly je v očích predátorů luxusní položkou na jídelním lístku.

Paradox evropské síly a slabosti:
Obranné výdaje zemí EU dosáhly v roce 2024 rekordních 343 miliard eur a v roce 2025 přibližně 381 miliard eur(zhruba 2,1 % HDP EU). Investice do obrany tak vzrostly o více než 40 % oproti roku 2023, což představuje nejrychlejší tempo růstu od konce studené války.
Evropské členské státy NATO bez Spojených států disponují přibližně 1,5–2 miliony aktivních vojáků, zatímco Rusko má zhruba 1,3 milionu aktivních příslušníků ozbrojených sil. Evropa má rovněž výraznou kvantitativní převahu v technice – desítky tisíc vojenských letadel a více než tisíc válečných lodí oproti několika tisícům letadel a zhruba čtyřem stovkám plavidel ruského námořnictva.
Zásadním problémem však zůstává fragmentace: v EU existuje přibližně 178 různých typů zbraňových systémů a 17 různých hlavních bojových tanků, což výrazně omezuje interoperabilitu, logistiku i schopnost rychlé a efektivní koncentrace vojenské síly.

Na summitu NATO v Haagu v červnu 2025 nebyl přijat závazek k výdajům ve výši 5 % HDP na obranu. Spojenci však otevřeně diskutovali o potřebě dalšího výrazného navyšování obranných rozpočtů nad dosavadní cíl 2 % HDP, přičemž v analytických a politických debatách se objevují scénáře směřující k úrovním 3–3,5 % HDP v delším časovém horizontu, zejména v reakci na ruskou militarizaci a nejistotu ohledně dlouhodobé role USA.
Polsko již v roce 2024 vydávalo na obranu přibližně 4,1 % HDP, což je nejvíce v NATO. Estonsko a Lotyšsko se pohybují kolem 3,3 % HDP, Litva přibližně 3,1 % HDP. Na opačném konci spektra stojí Irsko, které na obranu dlouhodobě vydává zhruba 0,2 % HDP, což odráží jeho politiku vojenské neutrality.

Státy jako Česko (2,06 % HDP v roce 2024) nebo Slovensko – jejich suverenita je přesně tak velká, jakou jsou schopny reálně ubránit nebo jakou jim garantují spojenci. Ne deklarovat. Ne odhlasovat. Ubránit.

Amerika proti sobě samé

USA dnes rozkládají dvě extrémní síly, které analytici pojmenovávají různě:

Technofeudálové: Miliardáři jako Elon Musk (čisté jmění přes stovky miliard USD, vlastník Tesly, SpaceX, X/Twitter, spolupráce s administrativou) nebo Mark Zuckerberg (Meta, 200+ miliard USD) reprezentují vizi technologické aristokracie – svět řízený úzkou elitou, která věří v efektivitu nad demokratickou deliberací.

Teokratický nacionalismus: Křídlo, které usiluje o nábožensky definovaný stát, americkou verzi „chalífátu s křížem“ – směsice křesťanského fundamentalismu, „America First“ izolacionismu a kulturních válek.

Pokud se USA na dekády ponoří do vnitřního konfliktu a polarizace (míra důvěry v federální vládu je na historickém minimu kolem 20 %), může to paradoxně otevřít okno příležitosti pro Evropu – ovšem jen tehdy, pokud se dokáže skutečně osamostatnit a zaplnit bezpečnostní vakuum.

Dominový efekt: Když agrese nemá následky

Jakmile se ukáže, že agrese nemá následky – jako se ukázalo v Gruzii 2008, na Krymu 2014 a v pomalé západní reakci na plnohodnotnou invazi 2022 – padá první kostka domina. A další ji následují. Potenciální ohniska budoucích konfliktů zahrnují:

Srbsko a Kosovo: Nevyřešený status Kosova, srbský nacionalismus podporovaný Moskvou, přítomnost NATO mírových sil (KFOR) jako jediná záruka stability. Srbsko odmítá uznat nezávislost Kosova a napětí pravidelně eskaluje.

Turecko, Kypr a Řecko: Historické spory o námořní hranice, zásoby plynu ve východním Středomoří, rozdělen Kypr od roku 1974. Turecko jako člen NATO s vlastní agendou představuje komplikovaného partnera.

Indie versus Pákistán: Dvě jaderné mocnosti (Indie: 172 hlavic, Pákistán: 170 hlavic) v latentním konfliktu o Kašmír, pravidelné pohraniční střety, obě země mimo Smlouvu o nešíření jaderných zbraní.

Korejský poloostrov: KLDR s odhadovanými 50–90 jadernými hlavicemi a balistickými raketami schopnými zasáhnout celé USA, Jižní Korea pod americkým nukleárním deštníkem, jehož spolehlivost je nyní zpochybňována.

Nejde o to, že by všichni chtěli válku. Ale proto, že válka se znovu stala racionální volbou v kalkulacích některých aktérů – zvláště když náklady agrese jsou nízké a potenciální zisky vysoké.

Tvrdý závěr: Mír jako výjimka, ne pravidlo

Mír už není samozřejmost. Není to defaultní nastavení světa, jak si Evropané po roce 1945 – a zejména po roce 1989 – zvykli myslet. Je to křehká konstrukce vyžadující neustálou údržbu, odstrašování a schopnost sebeobrany.

Evropa stojí před nepříjemnou pravdou artikulovanou čísly:

Pro skutečnou strategickou autonomii by Evropa potřebovala dodatečných 250 miliard eur ročně a národní rozpočty na úrovni 3,5 % HDP. To odpovídá vytvoření přibližně 50 nových evropských brigád, které by nahradily bojovou kapacitu 300 000 amerických vojáků. Reálný čas na tuto transformaci: maximálně 5–7 let, než Rusko dokončí regeneraci sil vyčerpaných na Ukrajině.

Buď Evropa přestane věřit, že ji ochrání morální převaha a ekonomická síla samotná, nebo se smíří s rolí kořisti či vazala. Ve světě bez pravidel totiž nevyhrává ten nejslušnější – ale ten, kdo je připraven bránit své místo u stolu.

Otázka už nezní jestli. Otázka zní: jsme připraveni – nebo budeme jen další položkou na menu?

Zdroje a reference

SIPRI – Stockholm International Peace Research Institute: Military Expenditure Database 2024/2025

NATO – Defence Expenditure of NATO Countries (2014–2025)

European Defence Agency – EU Defence Data 2024/2025

Council of the European Union – EU Defence in Numbers 2025

Bruegel – Defending Europe without the US: First Estimates of What Is Needed

Rhodium Group – China’s Economy: Rightsizing 2025

IMF – World Economic Outlook, Article IV Consultations

IISS – The Military Balance 2024/2025

Fragile States Index 2024 – Fund for Peace

Kiel Institute for the World Economy – Defence Procurement Analysis 2025

European Central Bank – Fiscal Aspects of European Defence Spending 2025

CEPA – Center for European Policy Analysis: Russia Budgets for Forever WarRUSI – Royal United Services Institute: European Air Power Analysis

Když si Andrej Babiš koupil glóbus, nebyl to impulz. Byla to strategie. Patnáct tisíc korun za „krásnej, velkej“ kus poznání, který konečně nebude odporovat, neptá se na zdroje a hlavně: točí se, když je potřeba. Ano, točí se podobně, jako jeho názory na euro: v roce 2009 ho považoval za klíčové téma pro jakoukoli budoucí vládu, a o pár let později by ho nejraději zakázal ústavou.

Postavil ho doprostřed pracovny. Obešel ho zleva. Obešel ho zprava. Zastavil ho prstem.

„Tak kde tě máme, Grónsko,“ zamumlal tónem člověka, který už ví odpověď, jen si ji potřebuje potvrdit. Tentýž tón používal, když v roce 2015 prohlásil: „Je to ten nejlepší projekt, jaký jsem kdy vymyslel,“ a pak několik let tvrdil, že s Čapím hnízdem nemá nic společného.

Glóbus mlčel. To se mu líbilo.

Grónsko našel rychle. Bylo velké. Větší, než čekal. Vlastně větší než kdeco. To mu přišlo podezřelé. Evropa vedle něj vypadala jako něco, co se mělo zvětšit, ale marketingový tým to nestihl. Marek Prchal, jeho „génius sociálních sítí“, kterého v roce 2017 políbil na hlavu před kamerami se slovy „Máro, kde stě?“, by to určitě zvládl napravit.

„Tohle že patří Dánsku?“ zamyslel se nahlas. „Vždyť Dánsko je malý.“

Glóbus stále mlčel. Výborný přístup. Mnohem lepší než novináři. „Ta zkorumpovaná pakáž, která o mně natočila 16 pořadů,“ vzpomněl si na svůj oblíbený výrok. Ale glóbus nepsal články, nepokládal otázky.

„Sorry jako,“ řekl glóbusu.

Glóbus mlčel. Ani nepožadoval autogram do knihy Boss Babiš. Ten poslední, kdo o něj požádal, dostal odpověď „Nasrat jako.“ Glóbus byl gentelman.

Babiš se roztočil spolu s ním. Doslova. Prstem ho rozpohyboval, aby si ověřil, že když se chce, všechno je jinde.

„Vidíš?“ řekl spokojeně. „Když tě otočím, je Grónsko jinde.“

Koule mlčela.

Na chvíli ho ale něco vyrušilo. Myšlenka. Nebezpečná věc.

„A kde je Slunce?“ zeptal se.

Nikde. Na glóbusu nebylo.

„To je divný,“ zamračil se. „Vždyť Slunce je pla…“

Nedořekl, už tuhle větu někdy vyslovil a svět se nezbořil, ale těch keců kolem. Stejně jako ty kecy, když ve Sněmovně prohlásil něco o „tetalitě“, nebo když geograficky vysvětloval: „Vidím Břeclav, odbočím doprava a jsem ve Vídni, a doleva mám Varšavu.“ Navigace je prostě pro slabochy.

Glóbus mlčel dál. Neopravoval. Nezpochybňoval. Nehrál si na odborníka. To Babiš ocenil.

Pak si vzpomněl na tu trapnou chvilku se Švejkem. Vlastně ne na Švejka, ale na autora. Kdopak to jen…

„Kdo to vlastně napsal…“ začal a zarazil se.

Raději se vrátil ke geografii. Ta se aspoň nehádá.

Roztočil glóbus znovu. Pomaleji. Zaměřil se na něco jiného. Na venkov. Na pastviny. Na zelené plochy. Vzpomněl si na svůj ikonický projev z roku 2019 na výroční schůzi Česko-německé obchodní komory:

„My v Čechách máme rádi přírodu. My chceme. My máme obrovský program na vodu. My chceme zasadit deset milionů listnáčů. Kůrovec nám žere lesy. My chceme znovu motýle!“

Internet se zbláznil. Vznikly koláže, parodie, dokonce i trička. Ale on to myslel vážně. „A ty včely mají rádi tu řepku, můžou si kecat novináři, co chtějí. Mají, je to pravda. Jsem byl v Lysé nad Labem na výstavě.“

„A tady…“ ukázal prstem na kus Evropy na glóbusu, „…tady jsou krávy.“

Glóbus mlčel. Už zase.

„A mléko…“ pokračoval. „To vzniká …“

Zamyšleně přikývl, jako by čekal odpověď.

„V žaludku, že jo.“

Koule se točila. Mlčela. Neopravovala. V tu chvíli pochopil, že udělal dobře, když nekoupil učebnici biologie. Ta by se určitě ozvala. A hlavně – nekoupil ani svazky Ústavu paměti národa. Těch jedenáct spisů, kde se objevuje jméno „Bureš“. Ta statistická karta z roku 1982, kde stojí „agent“ a „dobrovolnost“.

„Já jsem nikdy žádný agent nebyl,“ řekl nahlas, i když se ho glóbus neptal. „Já jsem pracoval v zahraničním obchodu. A ta StB ekonomická, ta chránila ekonomické zájmy Československa. To nebyla ta hnusná, která potlačovala lidi, že nemohli studovat, cestovat. To byla hodná StB.“

Glóbus chápal. Existuje přece hodná StB a zlá StB. Hodný cholesterol a zlý cholesterol. Hodný glóbus a zlé učebnice.

Z chodby se ozval poradce: „Pane předsedo, tisková konference!“

Babiš si uhladil sako. Připravil se na otázky. Věděl, co řekne, kdyby se ptali na cokoli nepříjemného:

„Nikdy neodstoupím, nikdy! Nech si to všichni zapamatují. Nikdy!“

Ještě jednou položil ruku na glóbus. Přátelsky. Vlastnicky.

„Ty zůstaň tady,“ řekl mu. „Ty aspoň víš, kde co je. A když ne, tak se otočíš.“

Vyšel ven. Dveře se zavřely.

Glóbus zůstal sám. Pomalu se dotáčel. Grónsko se znovu ocitlo nahoře. Slunce nikde. Švejk pořád od Haška. Mléko pořád od vemene. Agent Bureš pořád v jedenácti svazcích. Motýli stále čekající na návrat.

Svět zůstal stejný.

Poznámka autora: Všechny citáty Andreje Babiše použité v tomto textu jsou autentické a ověřitelné.

https://www.forum24.cz/video-nasrat-jako-rekl-andrej-babis-divkam-ktere-chtely-jeho-podpis

https://cs.wikiquote.org/wiki/Andrej_Babiš

https://citaty.net/citaty/1998545-andrej-babis-my-v-cechach-mame-radi-prirodu-my-chceme-my-mame/#google_vignette

https://www.reflex.cz/clanek/komentare/126494/nova-tetalita-nemuzu-zvracet-orban-je-havel-babis-slavi-70-let-pripomente-si-jeho-nejlepsi-hlasky.html?chapter=3