Ulice jsou téměř prázdné. Většina lidí se bojí vycházet ven, pokud to není opravdu nutné. Ve městech zavládl strach a nedůvěra. Lidé se v ulicích jeden druhému vyhýbají obloukem. Většina obchodů a firem je zavřených a další se k nim přidávají. Nikdo netuší, co bude dál a lidé se připravují na nejhorší.
Tento obraz není z žádné apokalyptické knihy či filmu. Na jaře, kdy se u nás objevily první případy nákazy virem Covid-19, to bylo skutečností. Během krátké doby se nemoc dostala mezi nejřešenější téma nejen mezi jednotlivými obyvateli, ale ve všech sférách našeho života. Mluvilo se o tom všude, řešilo se to všude. Byli jsme zahlcování přemírou informací, a dokonce jsme je i vyhledávali. Potřebovali jsme vědět vše o situaci, která nám nejen zasahovala do života, ale také která nás ohrožovala. První vlnu jsme přestáli, druhou si právě procházíme. Je ovšem situace a přístup stejný jako předtím? Pojďme si připomenout, jak to vypadalo na začátku a jaké jsou změny.
Jak vypadala první vlna
První vlna nemoci Covid-19 v nás vyvolala respekt. Lidé sledovali statistiky nakažených a děsily je čísla která se pohybovaly převážně v rámci desítek. V některých obchodech se regály vyprazdňoval závratnou rychlostí, jelikož se někteří občané snažili zásobit, a to nejen potravinami, pro případ, že by nastalo se situace vyhrotila stejně, jako například v Itálii. Mnozí dokonce preventivně zůstávali doma v karanténě i přes to, že měli pouze mírně zvýšenou teplotu.
Opatření přišlo rychle
Stát s velkou rychlostí nastavil opatření, která měla zabránit, nebo spíše omezit, šíření nákazy. Mnohé podniky proto byly zavřeny, někteří menší obchodníci či podnikatelé dokonce, díky nulovým obratům, museli zavřít nadobro, a to i přes snahu státu tyto ztráty alespoň částečně vykompenzovat. Nezavíraly se pouze podniky a obchody, ale také školy a veřejná prostranství, jako jsou např. muzea či divadla. Rušily se různé akce, anebo se omezoval počet účastníků. Zřídila se oddělení pro nakažené, centra pro testování či Covid-linka, to vše mělo zamezit přílišnému šíření viru.
Roušky se staly důležitou součástí každodenního života. Nevycházeli jsme bez nich z domu, ze začátku se dokonce stávalo, že jsme se pro ně domů museli vracet, a to jen díky nezvyku. Nosily se poctivě. Na toho, kdo ji ve frekventovanějších místech neměl, se dívalo skrze prsty, podezíravě, či dokonce s opovržením, ale také strachem, jako by dotyčný držel nabitou a odjištěnou zbraň.
I přes to se mezi občany začala šířit panika, dokonce ještě dřív, než Covid-19 byl i naším problémem. Některé produkty se na nějakou dobu staly nedostatkovým zbožím, především z řad trvanlivých potravin. Obchodníci ovšem zvládli velice rychle zareagovat, a tak prázdné regály byly k vidění jen po velice krátkou dobu. Mnohé produkty se ovšem staly dlouhodobě nedostupné.
Mnozí se snažili přežít, jiní jen využili situace
Mezi trvale nedostupné zboží se dostaly především čistící prostředky s vysokým dezinfekčním účinkem, samotné dezinfekce a roušky. I před nepřerušenou dodávku se tyto věci do obchodů nedostaly. Byly posílány do nemocnic a testovacích center, kde byly nejvíc potřeba.
Většina populace se k této situaci postavila velice zodpovědně a roušky si sami ušili. Mnozí se dokonce rozhodli šít i pro nemocnice či ostatní. Někteří je dávali zadarmo, jiní byli nuceni stanovit cenu, a to jen z důvodu, že jiný příjem, díky zavřeným podnikům, neměli. Tímto způsobem se snažili získat finance k tomu, aby mohli zaplatit vše co potřebovali a nedostali se do zbytečných dluhů.
Bohužel se našli i jednici, kteří chtěli paniky využít k vlastnímu obohacení na úkor ostatních. Na internetu se tedy objevily nejen roušky, ale také dezinfekce či potraviny, za přemrštěné ceny. Díky různým zavádějícím informacím a strachu se mnoho z těchto věcí i přes nesmyslnou částku prodalo. Inzerent tak získal několikanásobek pořizovací ceny, přičemž jediná jeho aktivita spočívala v tom, napsat a zveřejnit inzerát, případně produkty odeslat. Kolik lidí se takto přiživilo je jen otázkou odhadů a spekulací.
S teplým počasím se vše zlomilo
V době, kdy panoval největší strach a počasí nebylo zrovna nejlepší nám opatření nastavené státem zas až tolik nevadily a bez problémů jsme je dokázali respektovat. S pěkným počasím a narůstající teplotou se nám pomalu přestávaly líbit. S rouškou se začalo hůře dýchat, společenská izolace nám začala překážet a být doma, když je venku pěkně se asi chtělo jen málokomu. Nařízení jsme stále respektovali, alespoň v nejnutnějších případech. Přesto se téma hovorů změnilo z řešení samotné nemoci na to, kdy se opět vrátíme k normálnímu životu. Obavy ustoupily na minimum a vývoj statistik nemoci už sledoval jen málokdo.
Léto bez omezení
Plní nedočkavosti jsme přemýšleli, jak to bude v teplých letních měsících. Dočkali jsme se toho, v co jsme doufali. Zákaz neomezeného vycházení, shromažďování a pohybu bez roušky se pomalu blížil ke konci. Ulice se začaly plnit lidmi, obchody pomalu začaly otevírat. Pomalu jsme začali ožívat. I když tu ze začátku byl ještě stále nějaký respekt k situaci, která nás zachvátila, vysoké teploty nám dovolily velice rychle zapomenout. Roušky se objevovaly už jen ve velmi malé míře.
Nechtěli jsme pandemii již tolik řešit, nechtěli jsme se omezovat, ba právě naopak. Chtěli jsme žít a užívat si. Užívat si volno s rodinou a přáteli. Tolik řešené téma se nafukovalo až příliš, a tak začalo být nezajímavé. Dokonce obtěžující. Vývoj situace se sledoval jen výjimečně, a to spíše v rámci vtipů. Bylo jasné, že zrušení omezení bude jen dočasné, ale i přes to se onemocnění začalo brát z rezervou. Díky všemožně modifikovaným informacím, ať už se jednalo o zhoršování, zlehčování či konstatování reálné situace, strach z této nemoci ztratil rapidně na váze. Začalo se k tomu přistupovat, byť stále s určitým respektem, jako k něčemu, čemu se nevyhneme ať už uděláme cokoliv.
Některé okresy si svobody moc neužily
S teplým počasím a zrušením omezení však vir nezmizel. Nakažených stále přibývalo, ovšem čísla se o moc neměnila. Noví nakažení se stále pohybovaly v rámci několika desítek za den a jen málokdy počet přesáhl hranici 150. Pokud by opatření setrvala, možná by se šíření nákazy dalo udržet na této hranici, ovšem mělo by to ještě větší dopad v jiných sférách. Už tak se mezi veřejností začalo spekulovat o ekonomické krizi, která by mohla nastat, hrozilo, že se národ časem inspiruje jinými státy a začne se bouřit.
Během konce července a začátkem srpna počty nově nakažených začaly přesahovat hranici 200 za den, a to obzvláště v některých krajích, převážně díky firmám, které zaměstnávají cizince. V těchto krajích se na několik týdnů opět začaly nosit roušky jako preventivní opatření, a to zejména v uzavřených prostorách. I přes tato opatření se ovšem počty nově nakažených nepodařilo snížit, a tak se i zde opět uvolnil režim, alespoň na chvíli.
Nošení roušek je zpět
Začátkem září se čísla opět změnila, a to bohužel směrem nahoru. Tentokrát jen málokdy klesly pod 1000. Roušky začaly pomalu nastupovat na scénu. Nejprve pouze ve veřejné dopravě, posléze i v ostatních uzavřených prostorách. V médiích se hojně mluví právě o druhé vlně, ovšem za celou dobu se ani na krátkou dobu počty nakažených nepodařilo srazit na nulu. V zásadě se dá tedy říci, že předtím se jednalo jen o malé vlny, ale teď se na nás řítí tsunami.
Náš přístup se změnil
Když situace nebyla ještě tak vážná, lidé dokázali hrozbu respektovat a postavit se k ní zodpovědně. Nyní už s tím začínají mít problémy. Roušky se sice snaží nosit, ale jen v nejnutnějších případech. V mnoha obchodech roušky nejsou vyžadovány a bez problému v nich nakoupíte co potřebujete. Je to logické. Pokud prodavačka nemá roušku, nemáte potřebu ji mít vy.
Najde se i pár jedinců, kteří i v přeplněné městské dopravě nemají potřebu roušku mít. Mnohdy to okolí nikterak neřeší a ti i přes to, že takový jedinec je jako pěst na oko. Strach, který v nás během prvních měsících obklopoval téměř na každém kroku, se zmírnil na pouhé obavy. S velkým počtem nakažených se zvýšila i pravděpodobnost, že to nemine ani nás, a tak nám preventivní opatření přijdou nejen zbytečná, ale také obtěžující.
Přijdou nová opatření?
Mnoho občanů si ovšem neuvědomuje, jaký je hlavní důvod těchto, zatím jen malých, opatření. Roušky samotné šíření viru nezabrání, všem mohou ho zpomalit. Vzhledem k vývoji u jedinců, kteří patří mezi nejrizikovější skupinu, je to potřeba. Opětovné nošení roušek je pouhá předzvěst toho, že další preventivní opatření mohou přijít, stejně jako na začátku a mohlo by jich být daleko víc. Mnozí přitom vědí, že omezení, byť jen v podobě preventivní karantény při podezření na nákazu, si nemohou dovolit. Můžeme jen doufat, že nenastanou stejná opatření, jako nastala v Itálii při vypuknutí pandemie, ač čísla tomu dosti napovídají.
Mnohým opatření proti Covidu-19 přitížila
Jedinců, kterým situace, která díky jarním opatřením před šířením nákazy vznikla, zasáhla do života bylo mnoho, ovšem nemluvilo se o tom. V případech, kdy ano, se informace podávaly takovým způsobem, že to vyznělo, jako by za tyto problémy mohla samotná nemoc, namísto opatření, která byla díky ní zavedena. Nad takovými zprávami se ovšem stačí jen trochu logicky zamyslet, abychom pochopili, že realita je trochu někde jinde.
Opatření vlastně zasáhlo do životů všech, některým jen v malé míře, tedy v takové, která se dá zvládnout a nijak rapidně nezměnila jejich život. Samozřejmě se v tomto případě bavíme o finančních ztrátách, jako je ztráta zaměstnání, a ztrátách s nimi spojenými, a ne o ztrátách blízkých, kteří onemocnění, převážně proto, že patřili do rizikové skupiny a trpěli již jiným onemocněním, podlehli. V těchto případech se covid-19 nesmazatelně vryje do paměti pozůstalých jako tichý, nespravedlivý a neúprosný zabiják.
Tato čísla se, stejně jako před tím stále drží na relativně nízkých počtech. Každá smrt je smutná, obzvláště pokud je zbytečná. Je jen na nás, zda se pokusíme tato čísla udržet či dokonce snížit. Stačí k tomu velmi málo. Buďte ohleduplní jeden k druhému a respektujte preventivní opatření, která jsou tu od toho, aby se tyto počty příliš nezvyšovaly. I přes to tu s námi covid-19 zůstane. Budeme se s ním i nadále potýkat. Časem se stane běžnou, i když horší, nemocí, stejně jako spousta před ním. Do té doby to ovšem musíme vydržet.