Čtyři roky války, která měla trvat týden: jak se Rusko dostalo na Ukrajinu a proč se nedaří mír

Když 24. února 2022 překročily ruské kolony hranice Ukrajiny hned v několika směrech, v Moskvě se zjevně počítalo s rychlým zlomením odporu a politickým otřesem v Kyjevě. Místo toho svět sleduje už čtvrtý rok největší ozbrojený konflikt na evropské půdě od roku 1945 – válku, která stojí obrovské lidské i ekonomické náklady a dlouhodobě mění bezpečnostní architekturu kontinentu. Proč k ní došlo – a proč se mír pořád nedaří?

2008: Gruzie jako generální zkouška

Ruská ochota použít vojenskou sílu vůči sousedům se výrazně projevila v srpnu 2008 během války s Gruzie, která se točila kolem separatistických regionů Jižní Osetie a Abcházie. Konflikt způsobil stovky mrtvých (různé strany uváděly rozdílná čísla) a především masové vysídlení – zhruba 130 tisíc lidí bylo nuceno opustit domovy.

Z pohledu Moskvy to byla i lekce geopolitiky: reakce Západu byla tvrdá hlavně slovně, méně už praktickými kroky. Zároveň se potvrdil mechanismus, že země s aktivním územním sporem se do NATO dostává extrémně těžko – aliance totiž nechce „převzít“ závazek kolektivní obrany u konfliktu, který je už otevřený. (To byl mimochodem jeden z důvodů, proč ruské „zmrazené konflikty“ dlouhodobě fungují jako páka na sousedy.)

2014: Krym a rozpad důvěry v bezpečnostní záruky

Dalším zlomem byl rok 2014. Vnitropolitická krize na Ukrajině se rozjela po rozhodnutí tehdejší vlády (premiér Mykola Azarov) pozastavit přípravy asociační dohody s Evropská unie. Protesty na Majdan Nezávislosti eskalovaly, následovalo násilí a nakonec útěk prezidenta Viktor Janukovyč.

Krátce poté obsadily Krym jednotky bez označení („zelení mužíčci“) a Rusko následně poloostrov anektovalo po referendu, které proběhlo bez standardních podmínek svobodného hlasování a bez důvěryhodného mezinárodního dohledu. Klíčovou roli zde hrála i strategická hodnota Sevastopolu jako základny Černomořské flotily.

Anexe Krymu zároveň podlomila důvěru v bezpečnostní záruky dané Ukrajině v 90. letech: po rozpadu SSSR měla Ukrajina třetí největší jaderný arzenál na světě (cca 1 900 strategických hlavic) a v rámci procesu odzbrojení se ho vzdala výměnou za politické závazky respektovat její suverenitu a územní celistvost.
Západ odpověděl sankcemi a izolací Ruska v rámci „klubu nejvyspělejších“ – účast Ruska ve formátu G7/G8 byla v důsledku ukrajinské krize přerušena.

2014–2021: Donbas – válka, která „zamrzla“, ale nikdy nezmizela

Téměř souběžně s Krymem se otevřela druhá fronta na východě. V dubnu 2014 se na Donbasu objevily ozbrojené struktury podporované Ruskem a vznikly samozvané útvary („DNR“ a „LNR“). Následovala fáze těžkých bojů a potom pokusy o příměří v rámci tzv. minských dohod.

Jenže „příměří“ v praxi znamenalo spíš snížení intenzity než konec války. Pozorovatelská mise OBSE opakovaně hlásila porušování klidu zbraní – v některých obdobích šlo o stovky porušení během několika dnů.

A hlavně: do února 2022 už měla tato „předválečná“ fáze konfliktu těžkou bilanci. Podle Úřad vysokého komisaře OSN pro lidská práva se v letech 2014–2021 celkové ztráty (mrtví) v konfliktu na východě pohybovaly kolem 14,2–14,4 tisíce(včetně civilistů i bojujících stran).

2021–únor 2022: soustředění sil a konec maskování

Od jara 2021 začaly být vidět rozsáhlé přesuny ruských jednotek k hranicím a do Běloruska. Moskva to označovala za cvičení. Ještě krátce před invazí zaznívala ujištění, že k útoku nedojde, mimo jiné i od Sergej Lavrova.

Dne 24. února 2022 pak Vladimir Putin oznámil zahájení „speciální vojenské operace“. Z rychlého scénáře se ale stal dlouhý opotřebovací konflikt.

Čtyři roky války: co víme v číslech (a co se nedá přesně ověřit)

U válek je nutné říct nepříjemnou věc: přesná čísla ztrát jsou záměrně neprůhledná. Přesto existují „tvrdší“ a „měkčí“ datové body.

Civilní oběti: OSN (OHCHR) eviduje k roku 2025 zhruba 15 tisíc zabitých civilistů a přes 40 tisíc zraněných (ověřené případy; skutečné počty budou vyšší).

Uprchlíci a vysídlení: V Evropě zůstává kolem 5,7–5,9 milionu ukrajinských uprchlíků a další přibližně 3,7 milionu lidí je vnitřně vysídlených.

Územní kontrola: Rusko drží zhruba 19 % území Ukrajiny (včetně Krymu), přičemž struktura okupace se liší podle oblastí.

Náklady na obnovu: Světová banka spolu s partnery odhaduje potřeby obnovy a rekonstrukce (k 31. 12. 2024) na cca 524 miliard dolarů v horizontu deseti let.

Ruské vojenské výdaje: SIPRI odhaduje, že ruské vojenské výdaje v roce 2024 dosáhly zhruba 7,1 % HDP; plán pro rok 2025 vychází kolem 7,2 % HDP.

Proč se nedaří mír

Od začátku invaze proběhla opakovaná jednání (například v Minsku a Istanbulu v roce 2022) a diplomacie se vrací v různých formátech i později – včetně amerického tlaku a rozhovorů v Ženeva.

Jenže překážka je pořád stejná a je strukturální:

Území: Rusko chce, aby se současná linie kontroly proměnila v de facto uznané hranice. Ukrajina to odmítá, protože by tím legitimizovala změnu hranic silou (a otevřela tím precedent i pro další konflikty).
Bezpečnostní garance: I kdyby se našel „papír“, klíčová otázka zní: kdo a jak zaručí, že dohoda vydrží? Zkušenost s Krymem i s předchozími příměřími důvěru zničila.
Politika a čas: V USA se do hry po návratu Donald Trumpa vrátila rétorika rychlého ukončení války („do 24 hodin“), ale realita ukazuje, že bez shody na území a garancích se konflikt „ukecat“ nedá.
Rozdílné cíle války: Dokud jedna strana vnímá válku jako prostředek k zásadní změně statusu souseda (geopoliticky, bezpečnostně i identitárně) a druhá jako boj o přežití státu, kompromis se hledá extrémně těžko.

Hlubší kořeny: kdy tahle válka vlastně začala?

Rusko dlouhodobě pracuje s narativem historické jednoty a „jednoho národa“, který využívá jako legitimizaci své politiky. Západní státy a řada historiků to považují za účelovou interpretaci dějin.

Realističtější odpověď na otázku „kdy to začalo“ proto závisí na tom, odkud začneš číst: od rozpadu SSSR v roce 1991, od sporů o bezpečnostní uspořádání Evropy, od Gruzie 2008, od Krymu 2014, nebo od Donbasu 2014–2021. Jedno je ale jisté: únor 2022 nebyl blesk z čistého nebe. Byl to vrchol let postupné eskalace, varování, chybných kalkulací a neúspěšných pokusů „zamrazit“ konflikt tak, aby jednou nezamrzl celý kontinent.

Poznámka: článek vychází z veřejně dostupných zdrojů. Počty obětí a přesný rozsah kontroly území se v čase mění; uvedené hodnoty odpovídají datům dostupným do počátku roku 2026.