Hodně se dnes mluví o míru. O nutnosti „něco podepsat“, uzavřít smlouvu, která konflikt jednou provždy ukončí. Jako by existoval jeden dokument, jeden podpis, po kterém se vše vrátí do normálu. Jenže historie vztahů mezi Ukrajinou a Ruskem ukazuje, že realita je podstatně složitější.

Pojďme si proto v klidu a bez emocí shrnout, jaké dohody už mezi Ukrajinou a Ruskem existovaly, co skutečně znamenaly – a hlavně, proč žádná z nich nezabránila válce.

Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 se Ukrajina stala samostatným a mezinárodně uznaným státem. Zásadní je, že vznikla v tehdejších administrativních hranicích, které byly uznány všemi ostatními postsovětskými republikami – včetně Ruska. Tento princip byl zakotven už v tzv. Bělověžské dohodě, kterou podepsalo Rusko, Ukrajina a Bělorusko. Její podstata byla jednoduchá: Sovětský svaz končí a nové státy vznikají v hranicích, které do té doby měly. O jejich změně se nemá diskutovat.

Ještě silnější závazek přišel v roce 1994 v podobě Budapešťského memoranda. Ukrajina se v něm vzdala třetího největšího jaderného arzenálu na světě výměnou za bezpečnostní záruky. Rusko, Spojené státy a Velká Británie se zavázaly respektovat její suverenitu, územní celistvost a zdržet se jakéhokoli použití síly nebo hrozby silou. Jinými slovy: Ukrajina obětovala jaderné zbraně výměnou za slib, že nebude nikdy napadena!!!

Následovaly další smlouvy – například Smlouva o přátelství, spolupráci a partnerství mezi Ukrajinou a Ruskem z roku 1997, ve které Rusko znovu výslovně uznalo ukrajinské hranice včetně Krymu. Rusko jej porušilo anexí Krymu v roce 2014.

A právě tady se dostáváme k jádru problému. Smlouvy existovaly. Byly podepsané. Byly mezinárodně platné. Přesto byly porušeny.

Proto je dnes legitimní otázka:
Pomůže další mírová smlouva, pokud předchozí dohody nebyly respektovány?

Mír totiž není jen papír s podpisy. Funguje pouze tehdy, pokud obě strany uznávají stejná pravidla hry. Pokud jedna strana považuje mezinárodní právo za závazné a druhá za nástroj, který se dodržuje jen tehdy, když se to hodí, žádná smlouva dlouhodobý mír nezaručí.

Zde se dostáváme k širší otázce motivace Ruska. Jde skutečně o bezpečnost a mír? Nebo o snahu obnovit sféru vlivu, kterou Rusko ztratilo po rozpadu Sovětského svazu? Ruská politická rétorika posledních let – popírání ukrajinské státnosti, relativizace hranic, otevřené zpochybňování suverenity sousedních zemí – spíše ukazuje na druhý scénář.

Pokud je cílem návrat k postavení supervelmoci, která rozhoduje o osudu „svého“ okolí, pak mírová smlouva není cílem, ale jen dočasným nástrojem. Pauzou, během níž se konflikt připraví na další fázi.

Debata o míru je důležitá. Ale bez poctivého pohledu na minulost a bez pochopení, proč selhaly všechny předchozí dohody, se může snadno stát jen debatou o iluzích. Skutečný mír nevzniká podpisem. Vzniká až ve chvíli, kdy jsou hranice, suverenita a pravidla respektovány nejen na papíře, ale i v realitě.

Komplexní analýza mezinárodních dohod z let 1991–2019

Debata o státnosti a hranicích Ukrajiny se v posledních letech často vede emotivně, avšak existuje řada jasných, písemných a mezinárodně uznaných dokumentů, které otázku ukrajinské suverenity řeší jednoznačně. Tento článek chronologicky mapuje klíčové dohody s přesnými daty, jmény signatářů, obsahem dokumentů a kontextem jejich vzniku.

1. Rok 1991: Vznik nezávislé Ukrajiny

Deklarace nezávislosti (24. srpna 1991)

Ukrajina vyhlásila nezávislost 24. srpna 1991 v přímé reakci na neúspěšný srpnový puč v Moskvě (19.–21. srpna 1991). Akt o vyhlášení nezávislosti přijala Nejvyšší rada Ukrajiny (Verchovna rada) s cílem potvrdit ukrajinskou suverenitu a připravit cestu k referendu.

Celoukrajinské referendum (1. prosince 1991)

Referendum se konalo 1. prosince 1991 a přineslo následující výsledky:

Klíčový fakt: I v oblastech s vysokým podílem etnických Rusů většina hlasovala PRO nezávislost. V Doněcké oblasti podpořilo nezávislost 83,9 % voličů, v Luhanské oblasti 83,86 %. Nejnižší podporu zaznamenal Krym (54,19 %) a Sevastopol (57,07 %), přesto i tam majorita hlasovala pro nezávislost. Podle průzkumů hlasovalo pro nezávislost přibližně 55 % etnických Rusů žijících na Ukrajině.

Současně s referendem proběhly první prezidentské volby. Zvítězil Leonid Kravčuk se ziskem 61,59 % hlasů, druhý skončil Vjačeslav Čornovil (23,27 %).

2. Bělověžská dohoda: Zánik SSSR a zachování hranic

Základní údaje

• Datum podpisu: 8. prosince 1991
• Místo: Lovecká chata Viskuli v Bělověžském pralese, Bělorusko
• Oficiální název: Dohoda o vytvoření Společenství nezávislých států (SNS)

Signatáři

Klíčová ustanovení

Preambule dokumentu konstatovala: «SSSR jako subjekt mezinárodního práva a geopolitická realita přestává existovat.»

• Ukončení existence Sovětského svazu
• Vytvoření Společenství nezávislých států (SNS)
• Uznání územní celistvosti a nedotknutelnosti stávajících hranic (Článek 5)
• Garance rovných práv a svobod občanům bez ohledu na národnost
• Otevřenost hranic a volný pohyb osob v rámci SNS

Alma-Atský protokol (21. prosince 1991)

Potvrzení Bělověžské dohody dalšími 8 bývalými sovětskými republikami. Protokol podepsalo celkem 11 z 15 republik (všechny kromě Gruzie a tří pobaltských států). Tím byl zánik SSSR definitivně potvrzen širokou pluralitou členských států.

3. Budapešťské memorandum: Bezpečnostní záruky za jaderné odzbrojení

Kontext: Ukrajinský jaderný arzenál

Po rozpadu SSSR se Ukrajina ocitla jako třetí největší jaderná mocnost světa. Na jejím území se nacházelo:

Srovnání: Ukrajinský arzenál v roce 1991 převyšoval kombinovaný arzenál Velké Británie, Francie a Číny dohromady. USA měly v té době přibližně 10 979 hlavic, Rusko kolem 17 275. Jediná hlavice SS-19 měla odhadovanou výbušnou sílu více než 20× větší než bomba svržená na Hirošimu.

Trilaterální prohlášení (14. ledna 1994)

Předcházelo Budapešťskému memorandu. Podepsáno v Moskvě prezidenty Billem Clintonem (USA), Borisem Jelcinem (Rusko) a Leonidem Kravčukem (Ukrajina). Ukrajina se zavázala k úplnému jadernému odzbrojení výměnou za ekonomickou pomoc a bezpečnostní záruky.

Budapešťské memorandum (5. prosince 1994)

• Datum: 5. prosince 1994
• Místo: Konference KBSE v Budapešti, Maďarsko (kongresové centrum Patria Hall)
• Plný název: Memorandum o bezpečnostních zárukách v souvislosti s přistoupením Ukrajiny ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní

Signatáři

• Ruská federace: prezident Boris Jelcin
• USA: prezident Bill Clinton
• Velká Británie: premiér John Major
• Ukrajina: prezident Leonid Kučma

Francie a Čína poskytly obdobné záruky v samostatných dokumentech.

Klíčové závazky signatářů

• Respektovat nezávislost, suverenitu a stávající hranice Ukrajiny
• Zdržet se hrozby silou nebo použití síly proti územní celistvosti či politické nezávislosti Ukrajiny
• Zdržet se ekonomického nátlaku
• Nepoužít jaderné zbraně proti Ukrajině (negativní bezpečnostní záruka)
• V případě agrese proti Ukrajině požádat o okamžitou akci Rady bezpečnosti OSN

Právní povaha dokumentu

Důležité upřesnění: Budapešťské memorandum není vojenská obranná smlouva (jako např. článek 5 Severoatlantické smlouvy), ale je to závazný mezinárodněprávní dokument o bezpečnostních zárukách. Signatáři se zavázali k respektování principů zakotvených v Chartě OSN a Helsinském závěrečném aktu.

Průběh odzbrojení

• 1. června 1996: Ukrajina předala Rusku poslední jadernou hlavici
• 30. října 2001: Zlikvidován poslední strategický nosič (ICBM nebo bombardér)
• 2008: Dokončeno kompletní odzbrojení jaderné infrastruktury

USA poskytly Ukrajině finanční pomoc přesahující 300 milionů USD prostřednictvím programu Nunn-Lugar (Cooperative Threat Reduction) a zdvojnásobily ekonomickou pomoc na 310 milionů USD pro rok 1994.

4. Smlouva o přátelství mezi Ukrajinou a Ruskem (1997)

Základní údaje

• Plný název: Smlouva o přátelství, spolupráci a partnerství mezi Ukrajinou a Ruskou federací
• Neoficiální označení: «Velká smlouva»
• Datum podpisu: 31. května 1997
• Místo podpisu: Kyjev, u Hrobu neznámého vojína
• Signatáři: prezident Ukrajiny Leonid Kučma a prezident Ruska Boris Jelcin

Ratifikace

• Ukrajina: 14. ledna 1998 (zákon č. 13/98-VR)
• Rusko: Státní duma 25. prosince 1998, Rada federace 17. února 1999
• Vstup v platnost: 1. dubna 1999

Klíčová ustanovení

«V souladu s ustanoveními Charty OSN a závazky Závěrečného aktu o bezpečnosti a spolupráci v Evropě budou vysoké smluvní strany respektovat vzájemnou územní celistvost a potvrzují nedotknutelnost hranic mezi nimi.» (Článek 2)

• Strategické partnerství mezi oběma státy
• Uznání nedotknutelnosti stávajících hranic
• Respektování územní celistvosti
• Zákaz použití síly nebo hrozby silou
• Zákaz ekonomického nátlaku
• Závazek nevyužívat vlastní území k poškození bezpečnosti druhé strany

Kontext jednání

Jednání o smlouvě trvala 5 let (1992–1997). Hlavními spornými body byly: status Krymu, budoucnost základen Černomořské flotily, delimitace hranic a status Azovského moře. Rusko se snažilo prosadit silnější pozici ve smlouvě a získat vliv na vnitřní a zahraniční politiku Ukrajiny.

Dohoda o Černomořské flotile (28. května 1997)

Souběžně s «Velkou smlouvou» byla podepsána Dohoda o rozdělení Černomořské flotily:

• Rusko získalo 81,7 % lodí
• Ukrajina získala 18,3 % lodí
• Rusko zaplatilo kompenzaci 526 milionů USD
• Ukrajina pronajala Rusku námořní základny na Krymu na 20 let (do roku 2017)
• Roční nájemné: 97 milionů USD (odečítáno z ceny ruského plynu)

Konec platnosti smlouvy

• 17. září 2018: Prezident Petro Porošenko zahájil proces ukončení smlouvy
• 21. září 2018: Ukrajinské ministerstvo zahraničí notifikovalo Rusko o záměru neprodloužit smlouvu
• 31. března 2019: Smlouva vypršela

Důležité: Smlouvu ukončila Ukrajina, nikoliv Rusko. Rusko ji samo porušilo anexí Krymu v roce 2014.

5. Právní a historické závěry

Chronologie uznání ukrajinských hranic Ruskem

1. 1991 – Bělověžská dohoda: Rusko uznalo územní celistvost Ukrajiny a nedotknutelnost hranic
2. 1994 – Budapešťské memorandum: Rusko se zavázalo respektovat nezávislost, suverenitu a stávající hranice Ukrajiny
3. 1997 – Smlouva o přátelství: Rusko výslovně potvrdilo nedotknutelnost hranic mezi oběma státy
4. 2003 – Smlouva o státních hranicích: Rusko a Ukrajina formálně delimitovaly pozemní hranici
5. 2009 – Společné prohlášení: Rusko a USA potvrdily platnost bezpečnostních záruk Budapešťského memoranda

Porušení mezinárodního práva

Únor–březen 2014: Ruská federace anexí Krymu porušila:

• Chartu OSN (článek 2, odst. 4 – zákaz použití síly)
• Helsinský závěrečný akt KBSE (1975)
• Bělověžskou dohodu (1991)
• Budapešťské memorandum (1994)
• Smlouvu o přátelství (1997)

27. března 2014: Valné shromáždění OSN přijalo rezoluci 68/262 potvrzující územní celistvost Ukrajiny. Pro hlasovalo 100 států, proti pouze 11 států (včetně Ruska), 58 se zdrželo.

Shrnutí

Závěrečná poznámka: Debata o Ukrajině není otázkou interpretace historie či národní identity – je to otázka dodržování či ignorování písemných, mezinárodně uznaných závazků, které jedna strana konfliktu sama podepsala a ratifikovala.

Prameny a odkazy

• Bělověžská dohoda (1991) – plný text: docs.cntd.ru/document/1900745
• Budapešťské memorandum (1994) – UN Document A/49/765
• Smlouva o přátelství (1997) – UN Treaty Series
• Arms Control Association: Ukraine, Nuclear Weapons, and Security Assurances
• Harvard Kennedy School: Budapest Memorandum at 25
• Wilson Center: Nuclear Proliferation International History Project
• Rezoluce VS OSN 68/262 (2014)