Češi rádi cestují za památkami, atmosférou starých měst, dobrou kuchyní i přírodou. Ne každý ale touží trávit dovolenou v nekonečných frontách před památkami, v přeplněném metru nebo v ulicích, kde je více turistů než místních obyvatel. Podzim je proto ideálním obdobím pro návštěvu evropských měst, která mají silný charakter, krásnou architekturu a dostatek zážitků, ale mimo hlavní sezonu působí mnohem klidněji než Paříž, Řím, Barcelona nebo Benátky.

Přinášíme tipy na města, kde můžete spojit poznávání, dobré jídlo, procházky a příjemnou atmosféru bez extrémních letních veder.

Porto: portugalské město mostů, vína a barevných domů

Při slově Porto si většina lidí vybaví portské víno. Druhé největší město Portugalska ale nabízí mnohem více než jen sklepy a degustace. Historické centrum je plné úzkých dlážděných uliček, pestrobarevných domů, vyhlídek a kaváren s výhledem na řeku Douro.

Podzim Portu velmi sluší. Teploty bývají příjemnější než v létě, večery mají romantickou atmosféru a město se dá pohodlně procházet pěšky. Za návštěvu stojí čtvrť Ribeira u řeky, nádraží São Bento s nádhernými kachlovými obrazy azulejos, tržnice Mercado do Bolhão i výlet přes most Dom Luís I do města Vila Nova de Gaia, kde sídlí známé vinné sklepy.

Porto je také městem mostů. Významnou stopu zde zanechala škola Gustava Eiffela: most Maria Pia navrhl přímo Eiffel a most Dom Luís I vytvořil jeho spolupracovník Théophile Seyrig. Právě díky těmto konstrukcím má město nezaměnitelnou siluetu.

Granada: klidnější tvář Andalusie

Španělsko se v posledních letech potýká s přetížením nejznámějších turistických oblastí. Barcelona, Mallorca nebo některé části pobřeží bývají během hlavní sezony velmi rušné. Granada však i přes svou mimořádnou historickou hodnotu nabízí příjemnější tempo, zejména na podzim.

Největším magnetem města je Alhambra, rozsáhlý palácový a pevnostní komplex z dob maurské vlády. Jeho zahrady, nádvoří, vodní kanály a zdobené sály patří mezi nejpůsobivější památky celé Evropy. Vstupenky je vhodné rezervovat s předstihem, protože zájem o návštěvu trvá po celý rok.

Granada ale není jen Alhambra. Projděte se starobylou čtvrtí Albaicín s bílými domy a úzkými uličkami, zastavte se na vyhlídce Mirador de San Nicolás a vychutnejte si pohled na Alhambru s pohořím Sierra Nevada v pozadí. Podzim je zde ideální i pro posezení v tapas barech, kdy město není sevřené letním horkem.

Lublaň: zelené hlavní město, které projdete pěšky

Lublaň bývá někdy neprávem opomíjena. Slovinské hlavní město je přitom příjemnou volbou pro prodloužený víkend. Má kompaktní historické centrum, řeku Ljubljanici lemovanou kavárnami, množství zeleně a uvolněnou atmosféru.

Centrum města se dá velmi snadno projít pěšky. Dominantou je Lublaňský hrad, odkud se otevírá výhled na město i okolní kopce. Za pozornost stojí také Trojmostí, Dračí most, hlavní tržiště a architektura Jože Plečnika, který výrazně ovlivnil podobu moderní Lublaně.

Velkou výhodou Lublaně je její poloha. Můžete zde strávit několik dnů ve městě a zároveň si udělat výlet k jezeru Bled, do jeskyní Postojna nebo do hor. Na podzim bývá město klidnější, parky hrají barvami a večery u řeky mají zvláštní kouzlo.

Bruggy: pohádkové kanály a vlámská atmosféra

Belgické Bruggy se právem označují jako Benátky severu. Město je známé sítí kanálů, historickými domy, gotickými kostely a romantickými zákoutími. V létě bývají Bruggy velmi vytížené, ale na podzim se jejich atmosféra výrazně promění. Uličky se zklidní, ranní mlha nad kanály dodá městu pohádkový vzhled a kavárny lákají na čokoládu, belgické pivo i místní speciality.

Za návštěvu stojí náměstí Markt s dominantní zvonicí Belfort, náměstí Burg, vodní kanály i čtvrť Begijnhof. Bruggy nejsou velké, takže je lze pohodlně poznat za jeden až dva dny. Hodí se také jako součást delší cesty po Belgii, například ve spojení s Gentem nebo Bruselem.

Gdaňsk: Balt, historie a krásně obnovené centrum

Gdaňsk patří mezi nejzajímavější polská města. Leží u Baltského moře a má silnou námořní, obchodní i politickou historii. Podzim zde bývá chladnější než ve Středomoří, ale právě díky tomu získává město jinou, klidnější atmosféru.

Centrem Gdaňsku vede Královská cesta s množstvím historických domů, měšťanských paláců a kostelů. Výraznou dominantou je Radnice hlavního města, Neptunova fontána a kostel Panny Marie, jeden z největších cihlových kostelů na světě. Za návštěvu stojí také nábřeží řeky Motławy se známým středověkým jeřábem Żuraw.

Když počasí dovolí, můžete vyrazit na pláž nebo na výlet do nedalekého Sopotu a Gdyně. Trojměstí je navíc dobře dostupné autem, vlakem i letecky. A pokud dostanete chuť na sladké, místní gofry jsou jednoduchou, ale velmi oblíbenou zastávkou při procházce po pobřeží.

Tallinn: středověké město u Baltského moře

Estonský Tallinn je výbornou volbou pro ty, kdo chtějí poznat méně obvyklou evropskou metropoli. Historické centrum patří mezi nejlépe zachovaná středověká města v Evropě. Kamenné hradby, věže, úzké uličky a vyhlídky z kopce Toompea vytvářejí atmosféru, jako byste se ocitli v jiné době.

Tallinn ale není jen historický. Vedle Starého Města najdete kreativní čtvrť Telliskivi s kavárnami, designovými obchody, galeriemi a restauracemi. Kontrast mezi středověkými uličkami a moderní severskou architekturou je jedním z hlavních důvodů, proč je město tak zajímavé.

Na podzim se hodí počítat s chladnějším počasím, odměnou vám ale bude méně návštěvníků, příjemné kavárny a jedinečná severská atmosféra.

Bologna: Itálie bez římského chaosu

Itálie nemusí znamenat jen Řím, Florencii nebo Benátky. Bologna je živé univerzitní město, které je známé svými podloubími, červenými střechami a mimořádnou gastronomií. Právě odsud pochází boloňská kuchyně, která je mnohem pestřejší než známé „špagety boloňské“.

Město má rozsáhlé historické centrum, které se dá pohodlně procházet. Symboly Bologni jsou dvě nakloněné věže, Torre degli Asinelli a Torre Garisenda. Z věže Asinelli se otevírá krásný výhled na celé město a okolní kopce.

Podzim je pro Bolognu ideální. Letní vedra ustupují, ale stále můžete sedět venku, procházet se pod dlouhými arkádami a ochutnávat čerstvé těstoviny, mortadellu, sýry nebo místní vína. Bologna se navíc hodí jako základna pro výlety do Modeny, Ravenny, Parmy nebo Ferrary.

Vratislav: polské město mostů a trpaslíků

Vratislav, polsky Wrocław, je pro české cestovatele velmi dobře dostupná a přitom stále nepůsobí jako masově navštěvovaná evropská metropole. Město leží na řece Odře a rozkládá se na řadě ostrovů, které propojují desítky mostů.

Srdcem města je velké náměstí Rynek s barevnými měšťanskými domy a historickou radnicí. Za návštěvu stojí také ostrov Tumski, nejstarší část Vratislavi, kde večer rozsvěcují pouliční lampy tradiční lampáři. Zajímavým zpestřením jsou stovky malých soch trpaslíků rozesetých po celém městě. Jejich hledání může být zábavou pro děti i dospělé.

Vratislav je vhodná pro víkendový výlet autem i vlakem. Nabízí příjemné kavárny, dobrou polskou kuchyni, množství muzeí a dostatek prostoru pro klidné procházky u řeky.

Terst: italský přístav s nádechem střední Evropy

Terst leží na severovýchodě Itálie jen kousek od slovinských hranic. Město bývalo důležitým přístavem Rakouska-Uherska, což je dodnes patrné v jeho architektuře, kavárenské kultuře i celkové atmosféře.

Na rozdíl od přetížených italských turistických center působí Terst civilněji a autenticky. Nabízí elegantní náměstí Piazza Unità d’Italia přímo u moře, dlouhé nábřeží, historické kavárny a výhledy na Jadran. Nedaleko města stojí zámek Miramare, který patří mezi nejfotogeničtější místa v celé oblasti.

Terst je ideální pro ty, kdo chtějí kombinovat městský výlet, moře, historii a dobré jídlo. Podzimní počasí bývá často příjemné na procházky, i když je dobré počítat s občasným silným větrem zvaným bóra.

Cestování mimo hlavní sezonu má své výhody

Podzimní cestování není jen způsob, jak ušetřit peníze nebo se vyhnout frontám. Města mimo hlavní sezonu ukazují svou přirozenější tvář. V kavárnách sedí více místních, v ulicích je více prostoru pro vlastní tempo a návštěva památek není závodem s davy lidí.

Ať už si vyberete portugalské Porto, španělskou Granadu, romantické Bruggy, severský Tallinn nebo dobře dostupnou Vratislav, podzim vám umožní poznat Evropu klidněji, pohodlněji a často i levněji než během vrcholu letní sezony.

Rozdělení Česka nezačalo válkou, převratem ani hádkou o Dukovany. Začalo hrozbou tak děsivou, že se na chvíli zastavil čas, mobilní sítě a nejspíš i kávovar v Poslanecké sněmovně. Jindřich Rajchl požadoval, aby byl Ondřej Novotný vyhozen za kritiku Klempíře. A pokud se tak nestane, oznámil krok nejtvrdšího kalibru: přestane si platit balíček O2.

Země oněměla. V call-centrech se rozsvítila nouzová světla, ekonomové začali počítat dopad na HDP. Bylo jasné, že takovou krizi už jedno Česko neunese. Rozvod byl proto na spadnutí. Proběhl překvapivě rychle, obě strany se dohodly ještě před obědem.

Na jedné straně zůstalo Zbytkové Česko. Na druhé straně vznikl Babišstán: domovina všech, kdo už dávno pochopili, že realita je jen špatně nastavený filtr a stačí ho vypnout.

Bohumil Šťastný stál na hraničním přechodu s jedním kufrem a velkým očekáváním. Do Babišstánu se stěhoval natrvalo. Když vešel do hlavního města Babiš City, nestačil se divit. Benzín tu byl skoro zadarmo. Chleba ve slevě (sice se nedal jíst, taková žvýkačka, zato vydržel věčně). Máslo za pusu. Energie byla štědře dotovaná. Do důchodu se chodilo v padesáti. A z čeho se to platilo? Z čeho… no… odněkud to chodilo.

Daně se v Babišstánu vybíraly moderně a jednoduše. Finanční úřad sídlil ve stánku u silnice s neonovým nápisem „U Alenky – koblihy, daně, bude líp“.

Rozpočet Babišstánu byl vždy vyrovnaný. Alenka ho totiž každé ráno vyrovnala pravítkem. Když čísla neseděla, použila se státní guma.

Slovo schodek bylo v Babišstánu zakázané. V učebnicích ho přelepili samolepkou „dočasně nezachycený přebytek“.

O všem se navíc rozhodovalo v referendu. Otázka bývala pokaždé stejná: „Chcete, aby bylo líp?“ Odpovědět se dalo jen ANO. Účast bývala sto dvanáct procent, což nikoho neznepokojovalo. Ale situace byla přece jen výjimečná, ještě za starého Česka zakladatel Babišstánu, první občan holdingu, neměl na žádném ze sněmů hnutí ANO protikandidáta a od založení hnutí v roce 2011 tak post předsedy vždy obhajoval jako jediný uchazeč s podporou přes 90%. Břídil, nikdy se nedostal přes 100%, za to mohl ten Fijala.

V Babišstánu byly jen skromně prosperující firmy, např. SynBiol, Agrofert. „My nic nechceme,“ znělo z reproduktorů na každém rohu hlasem, který Bohumil odněkud znal. „My makáme. Já to dělám zadarmo. Stát řídím jako firmu – a ta firma jsem náhodou já.“

Bohumil vešel do Muzea založení Babišstánu. Na čestném místě visela zarámovaná Ústava. Měla jen tři odstavce, jako poctivá kobliha tři suroviny:

1. Nejdřív uvolnit pravidla pro výměnu úředníků — aby na úřadě neseděl nikdo, kdo by si u žádosti dovolil zvednout obočí.
2. Pak dostat nejen veřejnoprávní média pod větší vliv státu — protože dobrá zpráva je jedině taková, kterou si stát napíše sám.
3. A vedle toho nastavit prostředí, v němž z veřejných zakázek a evropských dotací těží firmy blízké vládě — čistě náhodou ty správné firmy, čistě náhodou ve správnou chvíli.

V čele Babišstánu byl Slovák. V pozadí Maďarka, Japonec a ministr Turek, ten od těch dálnic a plné nádrže, konečně se dočkal, pan ministr. Macinka ministr vlastního odrazu. Samozřejmě Alenka, ministryně financí Babišstánu, v říši Agrofertu. Ondřej Prokop ministr pro místní rozvoj. Když hledal peníze do rozpočtu, vzpomněl si, že má ještě několik bytů, ale přiznávat už je nemusel. Faltýnek a Švachula mezitím připravovali pro kabinet nový administrativní projekt s pracovním názvem Stoka 2. Tentokrát prý šlo čistě o kanalizaci.

V Brně (pro neznalé, ta zatáčka do Vídně, přes kterou když projedete, tak se mentálně změníte) prohodil jeden brněnský borec u škopku: „Čéče, ti naši hlavouni só fakt betální – všecko teče jedním směrem.“

Lidé Babiše prostě milovali, zpívali o něm, že je jako Robin Hood – bohatým bral a chudým mával. [sic!]

Lidé to nevěděli, ale hospodářská situace Babišstánu nebyla růžová. Babiš se často modlil: „Pane Bože, v rozpočtu mi chybí moc peněz, co mám dělat?“ A z nebe se ozve: „Vrať je tam, synu, vrať je tam.“

Jednou přišel Babiš na vládu a měl dvě složky v ruce. Zvedne tu tlustou a říká: „Tady je seznam zákonů, které je potřeba upravit, aby lidem bylo líp.“ Pak ukáže na druhou, podstatně tenčí, a dodá: „A tady je seznam těch lidí.“

Ale ti lidé, co ve složce chyběli, dál Babiše podporovali, milovali ho, i když udělal z vlastního syna bílého koně, i když jeho společnosti SynBiol Ministerstvo zdravotnictví „přihrálo“ 14 miliard, i když pumpoval do ekonomiky stovky miliard vypůjčených proinflačních peněz, i když etický kodex vedoucího hnutí země používal pan předseda jako toaletní papír, i když přísahal na zdraví svých dětí a lhal, a lhal, a lhal….

Milovali ho i proto, že nade všemi vchody do úřadů visela jedna jediná věta, oficiální moudrost Babišstánu, tesaná do mramoru, kterou prý kdysi pronesl sám Babiš:

Tajemství úspěchu je slušnost a upřímnost. Jakmile se jich zbavíte, dosáhnete všeho.

A tak v Babišstánu žili lidé dál šťastně a levně. Všechno bylo skoro zadarmo, důchody vysoké, daně nízké, stát štědrý, rozpočet vyrovnaný (tím pravítkem) a realita přísně zakázaná.

Jen u vjezdu do země přibyla nová cedule. Stálo na ní:

VÍTEJTE V BABIŠSTÁNU! Děkujeme, že nemyslíte — myslíme za vás.

A vysoko nad zemí, přesně na čas, zasvištěl další pečený holub. Bohumil se neptal, kdo ho upekl, kdo ho zaplatil ani kam vlastně letí. Hlavně že letěl. A hlavně že zadarmo.

Jednou Babiš potkal dědečka a nabídl mu koblihu. Dědeček mu říká, že mu splní jedno přání. Byl totiž kouzelný. Babiš se zamyslel: „Chcel by som, aby sa všetko, čoho sa dotknem, premenilo na zlato. Chcem byť ako kráľ Midas.“ Dědeček se na něj chvíli díval (možná špatně slyšel, možná měl jen smysl pro spravedlnost) pak mávl rukou a povídá: „No, když myslíš…“ A fekální Midas byl na světě.

Tento text je satirická fikce a autorská nadsázka. Případné koblihy mi prosím neposílejte, držím dietu, jelikož ve Zbytkovém Česku se tak dobře nemáme.

https://www.lidovky.cz/nazory/verejnopravni-media-ct-cro-poplatky-statni-rozpocet-babis-klempir.A260619_141320_ln_nazory_lgs

Když jsem si článek přečetl, byl jsem překvapen, že tohle může napsat nezávislý novinář. Článek je legitimní jako politický komentář, ale je tendenční. Autor hájí předem zvolený závěr, vybírá slabší formulace protiargumentů a některé důležité institucionální otázky financování veřejnoprávních médií nechává stranou.

Ano. Nejde apriori tvrdit, že každé financování ze státního rozpočtu automaticky ničí demokracii. To by byla stejně zkratkovitá logika jako v článku pana Kulidakise.

Rozpočtové financování může fungovat, ale jen tehdy, když je víceleté, předvídatelné, odolné proti politickému tlaku a kontrolované nezávislým mechanismem. Český návrh je problémový hlavně proto, že současně mění zdroj financí, snižuje objem peněz a oslabuje jeho průběžnou ochranu před politickým rozhodováním.

Protiargumenty k článku o zrušení poplatků za ČT a ČRo

Článek staví debatu do falešné volby: buď budeme platit „navíc“, nebo nás stát konečně zbaví zbytečného poplatku. Ve skutečnosti nejde jen o to, kdo peníze vybere, ale především o to, kdo a za jakých podmínek může rozhodovat o jejich dalším přidělování.

1. Poplatek nezmizí. Jen se přenese do společného rozpočtu.

Stát nemá vlastní peníze (nepočítám výnosy např. ze státních podniků). Pokud zanikne příjem z poplatků a ČT s ČRo mají dál dostat téměř osm miliard korun ročně, musí se tyto peníze vzít z daní, z jiných výdajů, nebo z dluhu. Domácnost sice přestane vidět samostatnou položku 205 Kč měsíčně, ale náklad nezmizí. Změní se pouze způsob, jak se rozloží.

To může být legitimní politické rozhodnutí. Není ale poctivé vydávat jej za „konec placení“.

2. Sociální problém se nemá řešit oslabením nezávislosti médií.

Ano, paušální poplatek může být pro nízkopříjmovou domácnost citelný. To je silný argument pro lepší systém výjimek, slev nebo cílenou sociální pomoc, ale ne pro rušení poplatků, kdy systém funguje dobře desítky let.

Není to však automaticky argument pro to, aby financování veřejných médií přešlo pod každoroční politické vyjednávání o státním rozpočtu. Chudému člověku nepomůže, že se samostatný poplatek zruší, pokud se tento náklad později promítne do horších veřejných služeb, vyšších daní nebo dalšího růstu státního dluhu.

Změnu financování bych snáze chápal v době, kdy by stát dlouhodobě hospodařil s přebytkem nebo alespoň s důvěryhodným plánem návratu k vyrovnanému rozpočtu. Jestliže ale vláda v dalších letech očekává vysoké schodky, nedává ekonomicky příliš smysl převádět další stabilní výdaj přímo na státní rozpočet.

Je snadné zrušit viditelný poplatek a prezentovat to jako úlevu pro občany. Mnohem obtížnější je poctivě vysvětlit, z jakých trvalých příjmů bude služba financována, co se kvůli tomu omezí a zda se náklad nakonec nevrátí jinou cestou — v daních, ve škrtech nebo ve větším zadlužení. V roce 2026 tvoří samotné mandatorní výdaje přibližně 64 % státního rozpočtu. Po započtení kvazimandatorních výdajů, bez nichž stát fakticky nemůže fungovat, jde zhruba o 83 % všech výdajů. Vládě tedy zbývá jen omezený prostor pro nové trvalé závazky, aniž by musela zvyšovat daně, škrtat jinde nebo dále zadlužovat stát.

Možná má Andrej Babiš, který kdysi sliboval řídit stát jako firmu, připravený realistický plán vyrovnaného hospodaření a mimořádných příjmů. Pokud ano, měl by jej veřejnosti předložit v konkrétních číslech, ne jen v podobě politického sloganu o zrušení poplatků.

3. Veřejnoprávní média nejsou Netflix.

Argument „kdo se nedívá, nemá platit“ zní intuitivně, ale míří vedle. Česká televize a Český rozhlas nejsou jen balík pořadů pro své diváky a posluchače.

Jejich smyslem je také poskytovat ověřené informace při krizích, kontrolovat mocné, pokrývat regiony, volby, kulturu, vzdělávání, menšiny nebo události, které se soukromým médiím komerčně nevyplatí. Z jejich existence má prospěch i člověk, který si ČT24 nebo Radiožurnál nepustí každý den, stejně jako má prospěch z fungujících soudů, hasičů, krizové infrastruktury nebo veřejného zdravotnictví, i když je právě nevyužívá.

4. „Kdo platí, určuje muziku“ není absolutní pravidlo.

Článek správně upozorňuje, že samotný zdroj peněz ještě automaticky neurčuje obsah (i když vyprávějte to SPD). Z toho ale neplyne, že je jedno, zda peníze přicházejí z odděleného zákonného poplatku, nebo ze státního rozpočtu.

Rozdíl je v možnosti nátlaku. Vláda nemusí zavolat do redakce a říkat, co má odvysílat. Stačí, když ví, že může při příštím rozpočtu peníze zmrazit, snížit, podmínit reorganizací nebo spojit s personálními změnami. To je nepřímý, ale velmi účinný tlak. Naši sousedé jsou příkladem.

Pane Kulidakisi, při debatě o nezávislosti veřejnoprávních médií nelze přehlížet ani politické vzory a spojence Andreje Babiše. Mezi nimi je například Viktor Orbán, kterému Andrej Babiš před maďarskými volbami veřejně a výrazně vyjádřil podporu.

Právě Maďarsko přitom ukazuje, jak může vypadat země, v níž politická moc postupně získává vliv nad veřejným prostorem, institucemi a médii. Máme se opravdu uklidňovat tím, že forma financování veřejnoprávních médií není důležitá, když zkušenost z okolních zemí ukazuje, že oslabení institucionálních pojistek může mít dlouhodobé následky?

Podobnou otázku lze položit i ve vztahu ke Slovensku a Robertu Ficovi, který rovněž patří mezi Babišovy politické spojence. Slovenská zkušenost ukazuje, že zásahy do veřejnoprávních médií se nemusí projevit okamžitě jako otevřená cenzura. Stačí postupně změnit pravidla, vedení, financování a míru politické kontroly. Výsledek pak nemusí přijít ze dne na den, ale o to hůře se napravuje. Ekonomickou situaci Slovenska ani Maďarska tady rozebírat nechci.

Veřejnoprávní média dnes již nemají tak výlučné postavení při utváření veřejného mínění, jaké měla v době, kdy několik televizních stanic a deníků představovalo hlavní zdroj informací. Velkou část pozornosti převzaly sociální sítě, internetové platformy, influenceři, algoritmy a často i anonymní či neověřené zdroje. To ale význam České televize a Českého rozhlasu nesnižuje — naopak.

Právě v prostředí zahlceném emocemi, zkratkami, manipulací a dezinformacemi je v zájmu celé společnosti, aby existovala silná, profesionální a na politické moci nezávislá média. Jejich úkolem není soutěžit s nejhlasitějšími účty na sociálních sítích o okamžitou pozornost, ale poskytovat ověřené informace, souvislosti, prostor pro věcnou debatu a kontrolu veřejné moci.

Proto nejde jen o částku 205 korun měsíčně ani o účetní přesun z poplatků do státního rozpočtu. Jde o otázku, zda chceme vytvořit systém, v němž bude Česká televize a Český rozhlas více závislý na politické většině a její momentální vůli.

5. Zvýšení poplatků a přímé rozpočtové financování nejsou stejná věc.

Argument, že minulá vláda zvýšila poplatky, a proto „také musela ovlivňovat obsah“, je logický klam.

Jednorázová změna zákonné výše poplatku není totéž jako situace, kdy jsou média každý rok závislá na rozpočtovém rozhodnutí politické většiny. Rozhodující není to, zda někdo někdy schválil více peněz. Rozhodující je, zda může vláda průběžně a snadno používat finance jako odměnu nebo trest.

Kritici České televize často mluví o její údajné „nekorektnosti“, nevyváženosti nebo o protěžování určité části politického spektra. Takové tvrzení je možné vyslovit, ale má-li být bráno vážně, musí být přesně doloženo.

Co konkrétně znamená „nekorektní vysílání“? Neověřené informace? Zamlčování podstatných faktů? Systematicky nevyvážený prostor pro politické strany? Tendenční výběr hostů? Manipulativní střih? Nebo jen to, že moderátor položil politikovi nepříjemnou otázku?

Je třeba rozlišovat mezi jednotlivým pochybením a tvrzením, že Česká televize jako celek dlouhodobě a systematicky zvýhodňuje jednu politickou stranu či názorový proud. Tak závažný závěr nelze stavět na několika vybraných reportážích, na osobním pocitu nebo na tom, že se divákovi nelíbí tón konkrétního pořadu. Vyžadoval by dlouhodobou odbornou analýzu: jasně vymezený vzorek pořadů, porovnání prostoru pro jednotlivé politické subjekty, hodnocení způsobu moderování, práce s fakty, volby témat i přítomnosti relevantních názorů.

Kritika České televize je legitimní a konkrétní chyby mají být pojmenovány, doloženy a případně řešeny prostřednictvím Rady ČT, RRTV nebo veřejné odborné debaty. Nelze ale automaticky zaměňovat politickou nespokojenost s důkazem neobjektivity.

Není náhodou podstatná část této kritiky jen reakcí na to, že vysílání České televize nesouzní s názory samotných kritiků? Veřejnoprávní médium nemá za úkol potvrzovat politické přesvědčení diváka. Má přinášet ověřené informace, konfrontovat veřejné činitele s nepříjemnými otázkami a dávat prostor relevantním názorům — i tehdy, když jsou některým lidem nepohodlné.

Jestliže někdo tvrdí, že Česká televize systematicky protěžuje opozici nebo naopak vládu, měl by předložit konkrétní analýzu, data a srovnatelnou metodiku. Bez toho zůstává tvrzení o „nekorektnosti“ spíše politickým dojmem než poctivě doloženým argumentem.

6. To, že některé evropské země používají rozpočtové financování, nic samo o sobě nedokazuje.

Ano, rozpočtové financování veřejnoprávních médií existuje i v jiných evropských zemích. To ale není důkaz, že každá jeho podoba je bezpečná. Navíc ne každá země to má stejně jak navrhuje současná koalice.

Podstatné jsou konkrétní pojistky: víceleté financování, rozumná automatická valorizace, nezávislá komise pro stanovení potřebného rozpočtu, ochrana před účelovými škrty, transparentní pravidla pro jmenování rad a vedení médií, ale také příjmy, z kterých jsem schopen financování pokrýt. Má tohle návrh současné vlády, pane novináři? Bez těchto pojistek není odkaz na „zahraniční modely“ argumentem, ale jen zkratkou.

7. Rozpočet roku 2024 není automaticky správným rozpočtem pro rok 2027 a další roky.

To, že ČT a ČRo v minulosti vysílaly i s nižším rozpočtem, nedokazuje, že stejný objem bude dostačující v budoucnu. Rostou mzdy, náklady na technologie, autorská práva, výrobu, sportovní přenosy, digitální distribuci i bezpečnost.

Navíc valorizace až po dosažení desetiprocentní kumulované inflace znamená, že média mohou několik let reálně chudnout, aniž by se jejich příjem průběžně přizpůsoboval nákladům. To není stabilita. To je odložené snižování rozpočtu.

8. Profesní etika novinářů je nutná, ale sama nestačí.

Nikdo rozumný netvrdí, že nezávislost médií zajistí pouze poplatek. Zajišťují ji také kvalitní novináři, redakční pravidla, rady médií, soudy, veřejná kontrola a profesní etika.

Jenže etika nenahradí institucionální ochranu. Odvážný novinář může být nezávislý, ale redakce, které se sebere rozpočet, zruší pořad, propustí lidi nebo vymění vedení, má pro skutečnou nezávislost mnohem horší podmínky.

Andrej Babiš České televizi vytýká, že nešetří.

To je legitimní otázka — ale jen tehdy, když je podložena konkrétními čísly, srovnáním nákladů, analýzou hospodaření a jasným návrhem, kde přesně mají úspory vzniknout.

Bez dat zůstává taková kritika jen politickým heslem. Nestačí říci, že Česká televize „nešetří“. Je třeba doložit, v čem má být nehospodárná, jaké výdaje jsou neúčelné, jaká úroveň financování by byla přiměřená a jaké konkrétní programy, služby nebo části veřejné služby mají být omezeny.

Pokud Andrej Babiš požaduje úspory od České televize, proč stejný metr nepoužívá důsledně také na hospodaření státu?

Proč není stejně důsledný při debatě o výdajích státního rozpočtu, deficitu, prioritách vlády nebo dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí?

Debata o poplatcích nemá znít jen: „Poplatky ano, nebo ne?“

Správná otázka je:

Jak zajistit, aby veřejnoprávní média měla dostatek stabilních peněz a aby o jejich existenci, rozsahu a kritickém tónu nemohla fakticky rozhodovat právě vláda, kterou mají kontrolovat?

Zrušení poplatků může být legitimní možností. Musí však být nahrazeno systémem, který bude silnější než ten současný: nezávislým, předvídatelným, víceletým a dlouhodobě chráněným před politickými zásahy.

Pouhý přesun financování do státního rozpočtu, navíc při současném snížení objemu prostředků a bez dostatečných institucionálních pojistek, není reformou nezávislosti. Je to zvýšení rizika, že se veřejnoprávní média stanou více závislá na momentální vůli vlády a parlamentní většiny.

Precedens, který nelze ignorovat

Andrej Babiš opakovaně ujišťoval veřejnost, že jako vlastník vydavatelství MAFRA nebude zasahovat do práce novinářů ani ovlivňovat obsah médií. Takový slib zazněl již v roce 2013.

Pozdější kauza uniklých nahrávek však ukázala, proč nelze podobná ujištění politiků a vlastníků médií přijímat bez kritického odstupu. Nahrávky vyvolaly vážné pochybnosti, zda byla redakční nezávislost v médiích vlastněných Andrejem Babišem skutečně respektována. Andrej Babiš ovlivňování obsahu odmítal, ale samotná kauza zůstala varováním, jak snadno může vlastník s politickou mocí získat neformální vliv na mediální prostředí.

Právě proto není rozumné bagatelizovat otázku, kdo a za jakých podmínek financuje veřejnoprávní média. Nejde o tvrzení, že každá vláda automaticky začne diktovat redakcím obsah. Jde o to, zda vytváříme systém, v němž může politická moc využít finanční závislost médií jako nástroj tlaku.

Zákony slouží jen mocným?

Opakované útoky Andreje Babiše na novináře a média nelze vnímat jen jako běžnou politickou polemiku. Pokud politik systematicky zpochybňuje legitimitu médií, která mu kladou nepříjemné otázky nebo kriticky hodnotí jeho kroky, oslabuje tím důvěru veřejnosti v jeden ze základních pilířů demokratické společnosti.

Veřejnoprávní i soukromá média nejsou nepřítelem vlády ani opozice. Jsou součástí systému demokratických vah a protivah: kontrolují výkon moci, ověřují tvrzení politiků, upozorňují na chyby a dávají veřejnosti informace potřebné pro vlastní úsudek.

Kritika konkrétního novináře, reportáže nebo chyby je samozřejmě legitimní. Něco jiného však je, když se z jednotlivých sporů vytváří obraz médií jako nepřítele společnosti. Takový přístup nevede k lepší žurnalistice, ale k oslabení veřejného prostoru, v němž mohou občané svobodně získávat informace a kontrolovat ty, kteří mají politickou moc.

Kdo dnes tvrdí, že na formě financování nezáleží, měl by nejprve přesvědčivě vysvětlit, proč bychom měli bez obav svěřit rozhodování o penězích pro Českou televizi a Český rozhlas politikům, jejichž vztah k nezávislosti vlastních médií už v minulosti vzbuzoval oprávněné otázky.

Zákony nemají sloužit silnějším.

Jejich smyslem je právě opačný: bránit tomu, aby člověk s politickou mocí mohl rozhodovat ve vlastním ekonomickém zájmu nebo si upravovat pravidla podle své aktuální potřeby.

Proto je mimořádně znepokojivé, když se v době, kdy se znovu řeší střet zájmů Andreje Babiše a firem spojených s jeho bývalým holdingem, objevují návrhy na změkčení pravidel, která mají takovému střetu bránit. Nejde jen o právnický detail. Jde o základní otázku, zda zákon platí stejně pro všechny, nebo zda se začne přizpůsobovat člověku, který má dostatečnou politickou sílu.

Právě zde se tento problém spojuje i s financováním České televize a Českého rozhlasu. Veřejnoprávní média mají kontrolovat vládu, premiéra, ministry i jejich hospodaření. Nezávislost se často neztrácí jedním otevřeným zákazem. Může slábnout postupně — změnou pravidel, personálními zásahy, nejistotou financování.

Jestliže vláda usiluje o změnu zákona, který dopadá na zájmy jejího předsedy, a zároveň chce dostat veřejnoprávní média pod přímé financování ze státního rozpočtu, je na místě mimořádná opatrnost. Ne proto, že bychom měli každého politika předem označovat za viníka. Ale proto, že demokratický stát musí být postaven tak, aby zneužití moci nejen odsuzoval, ale pokud možno mu i předcházel.

Veřejnoprávní média nemají být chráněna proto, že jsou bezchybná. Mají být chráněna proto, aby mohla bez obav kontrolovat ty, kteří drží politickou i ekonomickou moc.