Tento příběh se opravdu stal. Jedno kafe v práci, jeden kolega a malý vhled do lidské duše
Jednou jsem se v práci bavil s kolegou. Taková ta klasika u kafe – civíte do hrnku, jako by se na dně měl objevit manuál k životu.
Chvíli je ticho. Pak to přišlo. Politika. Nikdy nevíš jak. Prostě najednou je tam.
Kolega se rozjel. Média, vláda, Ukrajina, ceny, „oni“, „tamti“, „ti nahoře“ (jen musím říct, že to bylo ještě za vlády – končící – pana Fialy). V jednu chvíli se nadechl, opřel se loktem o stůl a pronesl:
„A víš, co mě nejvíc štve? Ty weby, co bojujou proti dezinformacím. Manipulátoři.cz a tak.“
Zpozorněl jsem. Podíval se na mě s výrazem člověka, který se chystá říct něco zásadního:
„Přece mi nebudou říkat, co si mám myslet!“
A bylo to tam. Zatmělo se mi před očima. Ty vole to je silný kafe, co mu na to mám říct? První myšlenky byly hádka, debil, poslat ho do zadní části mé anatomie.
Zkusil jsem to po dobrém
Můj mozek se okamžitě přepnul do režimu rozumný člověk vysvětluje svět.
„No ale oni ti přece neříkají, co si máš myslet,“ začal jsem,
„oni jen ověřují fakta…“
Jeho obličej se stáhl. Takové to nenápadné „aha“, které říká: tak ty jsi taky jeden z nich.
„Jasně,“ mávl rukou,
„zase experti. Všichni všechno vědí nejlíp.“
V tu chvíli mi došlo, že tohle není debata o faktech.
Začal jsem si tu větu přehrávat znovu:
„Přece mi nebudou říkat, co si mám myslet.“
To není:
- logický argument,
- odmítnutí dat,
- obrana lži.
To je instinktivní vztyčený prostředníček vůči autoritě.
Přeloženo do lidštiny:
„Už mi celý život někdo říká, že jsem ten dole. A tohle už ne.“
A v tu chvíli mi to celé začalo dávat smysl.
Co mi tím říkal (aniž by to tušil)
On mi neříkal:
- „Média lžou.“
- „Pravda neexistuje.“
- „Miluju dezinformace.“
On mi říkal:
„Nechci, aby ze mě někdo dělal blbce.“
A to je sakra rozdíl.
Proč ho vytáčí „boj proti dezinformacím“
Z mého pohledu:
„Někdo třídí chaos, super.“
Z jeho pohledu:
„Někdo nahoře rozhodl, že on je chytrej a já jsem ten, komu to musí vysvětlit.“
A to je přesně ten moment, kdy se člověk zatne.
Ne proto, že by chtěl věřit nesmyslům. Ale proto, že odmítá být v roli školáka, kterému zase někdo červeně opravuje sešit.
Proč argumenty fungují asi jako házení hrášku na zeď
Já mluvím o:
- faktech,
- ověřování,
- zdrojích.
On slyší:
„Ty ses nechal napálit a já jsem chytřejší.“
A to je konec. Ne diskuse. Konec jakékoli šance, že by se nad něčím zamyslel.
Nejsou to zlí lidé (ani náhodou)
Ten kolega:
- nechce válku,
- nechce chaos,
- nechce, aby se lidi zabíjeli.
Chce:
- klid,
- respekt,
- pocit, že mu někdo nešlape po hlavě.
A v době, kdy je svět složitý, drahý a nepřehledný, je jednoduchý příběh strašně lákavý.
Od té doby, když slyším:
„Přece mi nebudou říkat, co si mám myslet“
už si nemyslím:
„Ty jsi blbej.“
Spíš:
„Ty se bráníš.“
Ne proti pravdě. Ale proti pocitu, že jsi zase ten poslední.
A možná, jen možná, tohle pochopení udělá víc než tisíc argumentů.