Reakce na článek: Konec placení navíc. Hlavní argumenty pro televizní a rozhlasové poplatky lze snadno vyvrátit – Thomas Kulidakis

https://www.lidovky.cz/nazory/verejnopravni-media-ct-cro-poplatky-statni-rozpocet-babis-klempir.A260619_141320_ln_nazory_lgs

Když jsem si článek přečetl, byl jsem překvapen, že tohle může napsat nezávislý novinář. Článek je legitimní jako politický komentář, ale je tendenční. Autor hájí předem zvolený závěr, vybírá slabší formulace protiargumentů a některé důležité institucionální otázky financování veřejnoprávních médií nechává stranou.

Ano. Nejde apriori tvrdit, že každé financování ze státního rozpočtu automaticky ničí demokracii. To by byla stejně zkratkovitá logika jako v článku pana Kulidakise.

Rozpočtové financování může fungovat, ale jen tehdy, když je víceleté, předvídatelné, odolné proti politickému tlaku a kontrolované nezávislým mechanismem. Český návrh je problémový hlavně proto, že současně mění zdroj financí, snižuje objem peněz a oslabuje jeho průběžnou ochranu před politickým rozhodováním.

Protiargumenty k článku o zrušení poplatků za ČT a ČRo

Článek staví debatu do falešné volby: buď budeme platit „navíc“, nebo nás stát konečně zbaví zbytečného poplatku. Ve skutečnosti nejde jen o to, kdo peníze vybere, ale především o to, kdo a za jakých podmínek může rozhodovat o jejich dalším přidělování.

1. Poplatek nezmizí. Jen se přenese do společného rozpočtu.

Stát nemá vlastní peníze (nepočítám výnosy např. ze státních podniků). Pokud zanikne příjem z poplatků a ČT s ČRo mají dál dostat téměř osm miliard korun ročně, musí se tyto peníze vzít z daní, z jiných výdajů, nebo z dluhu. Domácnost sice přestane vidět samostatnou položku 205 Kč měsíčně, ale náklad nezmizí. Změní se pouze způsob, jak se rozloží.

To může být legitimní politické rozhodnutí. Není ale poctivé vydávat jej za „konec placení“.

2. Sociální problém se nemá řešit oslabením nezávislosti médií.

Ano, paušální poplatek může být pro nízkopříjmovou domácnost citelný. To je silný argument pro lepší systém výjimek, slev nebo cílenou sociální pomoc, ale ne pro rušení poplatků, kdy systém funguje dobře desítky let.

Není to však automaticky argument pro to, aby financování veřejných médií přešlo pod každoroční politické vyjednávání o státním rozpočtu. Chudému člověku nepomůže, že se samostatný poplatek zruší, pokud se tento náklad později promítne do horších veřejných služeb, vyšších daní nebo dalšího růstu státního dluhu.

Změnu financování bych snáze chápal v době, kdy by stát dlouhodobě hospodařil s přebytkem nebo alespoň s důvěryhodným plánem návratu k vyrovnanému rozpočtu. Jestliže ale vláda v dalších letech očekává vysoké schodky, nedává ekonomicky příliš smysl převádět další stabilní výdaj přímo na státní rozpočet.

Je snadné zrušit viditelný poplatek a prezentovat to jako úlevu pro občany. Mnohem obtížnější je poctivě vysvětlit, z jakých trvalých příjmů bude služba financována, co se kvůli tomu omezí a zda se náklad nakonec nevrátí jinou cestou — v daních, ve škrtech nebo ve větším zadlužení. V roce 2026 tvoří samotné mandatorní výdaje přibližně 64 % státního rozpočtu. Po započtení kvazimandatorních výdajů, bez nichž stát fakticky nemůže fungovat, jde zhruba o 83 % všech výdajů. Vládě tedy zbývá jen omezený prostor pro nové trvalé závazky, aniž by musela zvyšovat daně, škrtat jinde nebo dále zadlužovat stát.

Možná má Andrej Babiš, který kdysi sliboval řídit stát jako firmu, připravený realistický plán vyrovnaného hospodaření a mimořádných příjmů. Pokud ano, měl by jej veřejnosti předložit v konkrétních číslech, ne jen v podobě politického sloganu o zrušení poplatků.

3. Veřejnoprávní média nejsou Netflix.

Argument „kdo se nedívá, nemá platit“ zní intuitivně, ale míří vedle. Česká televize a Český rozhlas nejsou jen balík pořadů pro své diváky a posluchače.

Jejich smyslem je také poskytovat ověřené informace při krizích, kontrolovat mocné, pokrývat regiony, volby, kulturu, vzdělávání, menšiny nebo události, které se soukromým médiím komerčně nevyplatí. Z jejich existence má prospěch i člověk, který si ČT24 nebo Radiožurnál nepustí každý den, stejně jako má prospěch z fungujících soudů, hasičů, krizové infrastruktury nebo veřejného zdravotnictví, i když je právě nevyužívá.

4. „Kdo platí, určuje muziku“ není absolutní pravidlo.

Článek správně upozorňuje, že samotný zdroj peněz ještě automaticky neurčuje obsah (i když vyprávějte to SPD). Z toho ale neplyne, že je jedno, zda peníze přicházejí z odděleného zákonného poplatku, nebo ze státního rozpočtu.

Rozdíl je v možnosti nátlaku. Vláda nemusí zavolat do redakce a říkat, co má odvysílat. Stačí, když ví, že může při příštím rozpočtu peníze zmrazit, snížit, podmínit reorganizací nebo spojit s personálními změnami. To je nepřímý, ale velmi účinný tlak. Naši sousedé jsou příkladem.

Pane Kulidakisi, při debatě o nezávislosti veřejnoprávních médií nelze přehlížet ani politické vzory a spojence Andreje Babiše. Mezi nimi je například Viktor Orbán, kterému Andrej Babiš před maďarskými volbami veřejně a výrazně vyjádřil podporu.

Právě Maďarsko přitom ukazuje, jak může vypadat země, v níž politická moc postupně získává vliv nad veřejným prostorem, institucemi a médii. Máme se opravdu uklidňovat tím, že forma financování veřejnoprávních médií není důležitá, když zkušenost z okolních zemí ukazuje, že oslabení institucionálních pojistek může mít dlouhodobé následky?

Podobnou otázku lze položit i ve vztahu ke Slovensku a Robertu Ficovi, který rovněž patří mezi Babišovy politické spojence. Slovenská zkušenost ukazuje, že zásahy do veřejnoprávních médií se nemusí projevit okamžitě jako otevřená cenzura. Stačí postupně změnit pravidla, vedení, financování a míru politické kontroly. Výsledek pak nemusí přijít ze dne na den, ale o to hůře se napravuje. Ekonomickou situaci Slovenska ani Maďarska tady rozebírat nechci.

Veřejnoprávní média dnes již nemají tak výlučné postavení při utváření veřejného mínění, jaké měla v době, kdy několik televizních stanic a deníků představovalo hlavní zdroj informací. Velkou část pozornosti převzaly sociální sítě, internetové platformy, influenceři, algoritmy a často i anonymní či neověřené zdroje. To ale význam České televize a Českého rozhlasu nesnižuje — naopak.

Právě v prostředí zahlceném emocemi, zkratkami, manipulací a dezinformacemi je v zájmu celé společnosti, aby existovala silná, profesionální a na politické moci nezávislá média. Jejich úkolem není soutěžit s nejhlasitějšími účty na sociálních sítích o okamžitou pozornost, ale poskytovat ověřené informace, souvislosti, prostor pro věcnou debatu a kontrolu veřejné moci.

Proto nejde jen o částku 205 korun měsíčně ani o účetní přesun z poplatků do státního rozpočtu. Jde o otázku, zda chceme vytvořit systém, v němž bude Česká televize a Český rozhlas více závislý na politické většině a její momentální vůli.

5. Zvýšení poplatků a přímé rozpočtové financování nejsou stejná věc.

Argument, že minulá vláda zvýšila poplatky, a proto „také musela ovlivňovat obsah“, je logický klam.

Jednorázová změna zákonné výše poplatku není totéž jako situace, kdy jsou média každý rok závislá na rozpočtovém rozhodnutí politické většiny. Rozhodující není to, zda někdo někdy schválil více peněz. Rozhodující je, zda může vláda průběžně a snadno používat finance jako odměnu nebo trest.

Kritici České televize často mluví o její údajné „nekorektnosti“, nevyváženosti nebo o protěžování určité části politického spektra. Takové tvrzení je možné vyslovit, ale má-li být bráno vážně, musí být přesně doloženo.

Co konkrétně znamená „nekorektní vysílání“? Neověřené informace? Zamlčování podstatných faktů? Systematicky nevyvážený prostor pro politické strany? Tendenční výběr hostů? Manipulativní střih? Nebo jen to, že moderátor položil politikovi nepříjemnou otázku?

Je třeba rozlišovat mezi jednotlivým pochybením a tvrzením, že Česká televize jako celek dlouhodobě a systematicky zvýhodňuje jednu politickou stranu či názorový proud. Tak závažný závěr nelze stavět na několika vybraných reportážích, na osobním pocitu nebo na tom, že se divákovi nelíbí tón konkrétního pořadu. Vyžadoval by dlouhodobou odbornou analýzu: jasně vymezený vzorek pořadů, porovnání prostoru pro jednotlivé politické subjekty, hodnocení způsobu moderování, práce s fakty, volby témat i přítomnosti relevantních názorů.

Kritika České televize je legitimní a konkrétní chyby mají být pojmenovány, doloženy a případně řešeny prostřednictvím Rady ČT, RRTV nebo veřejné odborné debaty. Nelze ale automaticky zaměňovat politickou nespokojenost s důkazem neobjektivity.

Není náhodou podstatná část této kritiky jen reakcí na to, že vysílání České televize nesouzní s názory samotných kritiků? Veřejnoprávní médium nemá za úkol potvrzovat politické přesvědčení diváka. Má přinášet ověřené informace, konfrontovat veřejné činitele s nepříjemnými otázkami a dávat prostor relevantním názorům — i tehdy, když jsou některým lidem nepohodlné.

Jestliže někdo tvrdí, že Česká televize systematicky protěžuje opozici nebo naopak vládu, měl by předložit konkrétní analýzu, data a srovnatelnou metodiku. Bez toho zůstává tvrzení o „nekorektnosti“ spíše politickým dojmem než poctivě doloženým argumentem.

6. To, že některé evropské země používají rozpočtové financování, nic samo o sobě nedokazuje.

Ano, rozpočtové financování veřejnoprávních médií existuje i v jiných evropských zemích. To ale není důkaz, že každá jeho podoba je bezpečná. Navíc ne každá země to má stejně jak navrhuje současná koalice.

Podstatné jsou konkrétní pojistky: víceleté financování, rozumná automatická valorizace, nezávislá komise pro stanovení potřebného rozpočtu, ochrana před účelovými škrty, transparentní pravidla pro jmenování rad a vedení médií, ale také příjmy, z kterých jsem schopen financování pokrýt. Má tohle návrh současné vlády, pane novináři? Bez těchto pojistek není odkaz na „zahraniční modely“ argumentem, ale jen zkratkou.

7. Rozpočet roku 2024 není automaticky správným rozpočtem pro rok 2027 a další roky.

To, že ČT a ČRo v minulosti vysílaly i s nižším rozpočtem, nedokazuje, že stejný objem bude dostačující v budoucnu. Rostou mzdy, náklady na technologie, autorská práva, výrobu, sportovní přenosy, digitální distribuci i bezpečnost.

Navíc valorizace až po dosažení desetiprocentní kumulované inflace znamená, že média mohou několik let reálně chudnout, aniž by se jejich příjem průběžně přizpůsoboval nákladům. To není stabilita. To je odložené snižování rozpočtu.

8. Profesní etika novinářů je nutná, ale sama nestačí.

Nikdo rozumný netvrdí, že nezávislost médií zajistí pouze poplatek. Zajišťují ji také kvalitní novináři, redakční pravidla, rady médií, soudy, veřejná kontrola a profesní etika.

Jenže etika nenahradí institucionální ochranu. Odvážný novinář může být nezávislý, ale redakce, které se sebere rozpočet, zruší pořad, propustí lidi nebo vymění vedení, má pro skutečnou nezávislost mnohem horší podmínky.

Andrej Babiš České televizi vytýká, že nešetří.

To je legitimní otázka — ale jen tehdy, když je podložena konkrétními čísly, srovnáním nákladů, analýzou hospodaření a jasným návrhem, kde přesně mají úspory vzniknout.

Bez dat zůstává taková kritika jen politickým heslem. Nestačí říci, že Česká televize „nešetří“. Je třeba doložit, v čem má být nehospodárná, jaké výdaje jsou neúčelné, jaká úroveň financování by byla přiměřená a jaké konkrétní programy, služby nebo části veřejné služby mají být omezeny.

Pokud Andrej Babiš požaduje úspory od České televize, proč stejný metr nepoužívá důsledně také na hospodaření státu?

Proč není stejně důsledný při debatě o výdajích státního rozpočtu, deficitu, prioritách vlády nebo dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí?

Debata o poplatcích nemá znít jen: „Poplatky ano, nebo ne?“

Správná otázka je:

Jak zajistit, aby veřejnoprávní média měla dostatek stabilních peněz a aby o jejich existenci, rozsahu a kritickém tónu nemohla fakticky rozhodovat právě vláda, kterou mají kontrolovat?

Zrušení poplatků může být legitimní možností. Musí však být nahrazeno systémem, který bude silnější než ten současný: nezávislým, předvídatelným, víceletým a dlouhodobě chráněným před politickými zásahy.

Pouhý přesun financování do státního rozpočtu, navíc při současném snížení objemu prostředků a bez dostatečných institucionálních pojistek, není reformou nezávislosti. Je to zvýšení rizika, že se veřejnoprávní média stanou více závislá na momentální vůli vlády a parlamentní většiny.

Precedens, který nelze ignorovat

Andrej Babiš opakovaně ujišťoval veřejnost, že jako vlastník vydavatelství MAFRA nebude zasahovat do práce novinářů ani ovlivňovat obsah médií. Takový slib zazněl již v roce 2013.

Pozdější kauza uniklých nahrávek však ukázala, proč nelze podobná ujištění politiků a vlastníků médií přijímat bez kritického odstupu. Nahrávky vyvolaly vážné pochybnosti, zda byla redakční nezávislost v médiích vlastněných Andrejem Babišem skutečně respektována. Andrej Babiš ovlivňování obsahu odmítal, ale samotná kauza zůstala varováním, jak snadno může vlastník s politickou mocí získat neformální vliv na mediální prostředí.

Právě proto není rozumné bagatelizovat otázku, kdo a za jakých podmínek financuje veřejnoprávní média. Nejde o tvrzení, že každá vláda automaticky začne diktovat redakcím obsah. Jde o to, zda vytváříme systém, v němž může politická moc využít finanční závislost médií jako nástroj tlaku.

Zákony slouží jen mocným?

Opakované útoky Andreje Babiše na novináře a média nelze vnímat jen jako běžnou politickou polemiku. Pokud politik systematicky zpochybňuje legitimitu médií, která mu kladou nepříjemné otázky nebo kriticky hodnotí jeho kroky, oslabuje tím důvěru veřejnosti v jeden ze základních pilířů demokratické společnosti.

Veřejnoprávní i soukromá média nejsou nepřítelem vlády ani opozice. Jsou součástí systému demokratických vah a protivah: kontrolují výkon moci, ověřují tvrzení politiků, upozorňují na chyby a dávají veřejnosti informace potřebné pro vlastní úsudek.

Kritika konkrétního novináře, reportáže nebo chyby je samozřejmě legitimní. Něco jiného však je, když se z jednotlivých sporů vytváří obraz médií jako nepřítele společnosti. Takový přístup nevede k lepší žurnalistice, ale k oslabení veřejného prostoru, v němž mohou občané svobodně získávat informace a kontrolovat ty, kteří mají politickou moc.

Kdo dnes tvrdí, že na formě financování nezáleží, měl by nejprve přesvědčivě vysvětlit, proč bychom měli bez obav svěřit rozhodování o penězích pro Českou televizi a Český rozhlas politikům, jejichž vztah k nezávislosti vlastních médií už v minulosti vzbuzoval oprávněné otázky.

Zákony nemají sloužit silnějším.

Jejich smyslem je právě opačný: bránit tomu, aby člověk s politickou mocí mohl rozhodovat ve vlastním ekonomickém zájmu nebo si upravovat pravidla podle své aktuální potřeby.

Proto je mimořádně znepokojivé, když se v době, kdy se znovu řeší střet zájmů Andreje Babiše a firem spojených s jeho bývalým holdingem, objevují návrhy na změkčení pravidel, která mají takovému střetu bránit. Nejde jen o právnický detail. Jde o základní otázku, zda zákon platí stejně pro všechny, nebo zda se začne přizpůsobovat člověku, který má dostatečnou politickou sílu.

Právě zde se tento problém spojuje i s financováním České televize a Českého rozhlasu. Veřejnoprávní média mají kontrolovat vládu, premiéra, ministry i jejich hospodaření. Nezávislost se často neztrácí jedním otevřeným zákazem. Může slábnout postupně — změnou pravidel, personálními zásahy, nejistotou financování.

Jestliže vláda usiluje o změnu zákona, který dopadá na zájmy jejího předsedy, a zároveň chce dostat veřejnoprávní média pod přímé financování ze státního rozpočtu, je na místě mimořádná opatrnost. Ne proto, že bychom měli každého politika předem označovat za viníka. Ale proto, že demokratický stát musí být postaven tak, aby zneužití moci nejen odsuzoval, ale pokud možno mu i předcházel.

Veřejnoprávní média nemají být chráněna proto, že jsou bezchybná. Mají být chráněna proto, aby mohla bez obav kontrolovat ty, kteří drží politickou i ekonomickou moc.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *