Rozdělení Česka nezačalo válkou, převratem ani hádkou o Dukovany. Začalo hrozbou tak děsivou, že se na chvíli zastavil čas, mobilní sítě a nejspíš i kávovar v Poslanecké sněmovně. Jindřich Rajchl požadoval, aby byl Ondřej Novotný vyhozen za kritiku Klempíře. A pokud se tak nestane, oznámil krok nejtvrdšího kalibru: přestane si platit balíček O2.
Země oněměla. V call-centrech se rozsvítila nouzová světla, ekonomové začali počítat dopad na HDP. Bylo jasné, že takovou krizi už jedno Česko neunese. Rozvod byl proto na spadnutí. Proběhl překvapivě rychle, obě strany se dohodly ještě před obědem.
Na jedné straně zůstalo Zbytkové Česko. Na druhé straně vznikl Babišstán: domovina všech, kdo už dávno pochopili, že realita je jen špatně nastavený filtr a stačí ho vypnout.
Bohumil Šťastný stál na hraničním přechodu s jedním kufrem a velkým očekáváním. Do Babišstánu se stěhoval natrvalo. Když vešel do hlavního města Babiš City, nestačil se divit. Benzín tu byl skoro zadarmo. Chleba ve slevě (sice se nedal jíst, taková žvýkačka, zato vydržel věčně). Máslo za pusu. Energie byla štědře dotovaná. Do důchodu se chodilo v padesáti. A z čeho se to platilo? Z čeho… no… odněkud to chodilo.
Daně se v Babišstánu vybíraly moderně a jednoduše. Finanční úřad sídlil ve stánku u silnice s neonovým nápisem „U Alenky – koblihy, daně, bude líp“.
Rozpočet Babišstánu byl vždy vyrovnaný. Alenka ho totiž každé ráno vyrovnala pravítkem. Když čísla neseděla, použila se státní guma.
Slovo schodek bylo v Babišstánu zakázané. V učebnicích ho přelepili samolepkou „dočasně nezachycený přebytek“.
O všem se navíc rozhodovalo v referendu. Otázka bývala pokaždé stejná: „Chcete, aby bylo líp?“ Odpovědět se dalo jen ANO. Účast bývala sto dvanáct procent, což nikoho neznepokojovalo. Ale situace byla přece jen výjimečná, ještě za starého Česka zakladatel Babišstánu, první občan holdingu, neměl na žádném ze sněmů hnutí ANO protikandidáta a od založení hnutí v roce 2011 tak post předsedy vždy obhajoval jako jediný uchazeč s podporou přes 90%. Břídil, nikdy se nedostal přes 100%, za to mohl ten Fijala.
V Babišstánu byly jen skromně prosperující firmy, např. SynBiol, Agrofert. „My nic nechceme,“ znělo z reproduktorů na každém rohu hlasem, který Bohumil odněkud znal. „My makáme. Já to dělám zadarmo. Stát řídím jako firmu – a ta firma jsem náhodou já.“
Bohumil vešel do Muzea založení Babišstánu. Na čestném místě visela zarámovaná Ústava. Měla jen tři odstavce, jako poctivá kobliha tři suroviny:
- Nejdřív uvolnit pravidla pro výměnu úředníků — aby na úřadě neseděl nikdo, kdo by si u žádosti dovolil zvednout obočí.
- Pak dostat nejen veřejnoprávní média pod větší vliv státu — protože dobrá zpráva je jedině taková, kterou si stát napíše sám.
- A vedle toho nastavit prostředí, v němž z veřejných zakázek a evropských dotací těží firmy blízké vládě — čistě náhodou ty správné firmy, čistě náhodou ve správnou chvíli.
V čele Babišstánu byl Slovák. V pozadí Maďarka, Japonec a ministr Turek, ten od těch dálnic a plné nádrže, konečně se dočkal, pan ministr. Macinka ministr vlastního odrazu. Samozřejmě Alenka, ministryně financí Babišstánu, v říši Agrofertu. Ondřej Prokop ministr pro místní rozvoj. Když hledal peníze do rozpočtu, vzpomněl si, že má ještě několik bytů, ale přiznávat už je nemusel. Faltýnek a Švachula mezitím připravovali pro kabinet nový administrativní projekt s pracovním názvem Stoka 2. Tentokrát prý šlo čistě o kanalizaci.
V Brně (pro neznalé, ta zatáčka do Vídně, přes kterou když projedete, tak se mentálně změníte) prohodil jeden brněnský borec u škopku: „Čéče, ti naši hlavouni só fakt betální – všecko teče jedním směrem.“
Lidé Babiše prostě milovali, zpívali o něm, že je jako Robin Hood – bohatým bral a chudým mával. [sic!]
Lidé to nevěděli, ale hospodářská situace Babišstánu nebyla růžová. Babiš se často modlil: „Pane Bože, v rozpočtu mi chybí moc peněz, co mám dělat?“ A z nebe se ozve: „Vrať je tam, synu, vrať je tam.“
Jednou přišel Babiš na vládu a měl dvě složky v ruce. Zvedne tu tlustou a říká: „Tady je seznam zákonů, které je potřeba upravit, aby lidem bylo líp.“ Pak ukáže na druhou, podstatně tenčí, a dodá: „A tady je seznam těch lidí.“
Ale ti lidé, co ve složce chyběli, dál Babiše podporovali, milovali ho, i když udělal z vlastního syna bílého koně, i když jeho společnosti SynBiol Ministerstvo zdravotnictví „přihrálo“ 14 miliard, i když pumpoval do ekonomiky stovky miliard vypůjčených proinflačních peněz, i když etický kodex vedoucího hnutí země používal pan předseda jako toaletní papír, i když přísahal na zdraví svých dětí a lhal, a lhal, a lhal….
Milovali ho i proto, že nade všemi vchody do úřadů visela jedna jediná věta, oficiální moudrost Babišstánu, tesaná do mramoru, kterou prý kdysi pronesl sám Babiš:
Tajemství úspěchu je slušnost a upřímnost. Jakmile se jich zbavíte, dosáhnete všeho.
A tak v Babišstánu žili lidé dál šťastně a levně. Všechno bylo skoro zadarmo, důchody vysoké, daně nízké, stát štědrý, rozpočet vyrovnaný (tím pravítkem) a realita přísně zakázaná.
Jen u vjezdu do země přibyla nová cedule. Stálo na ní:
VÍTEJTE V BABIŠSTÁNU! Děkujeme, že nemyslíte — myslíme za vás.
A vysoko nad zemí, přesně na čas, zasvištěl další pečený holub. Bohumil se neptal, kdo ho upekl, kdo ho zaplatil ani kam vlastně letí. Hlavně že letěl. A hlavně že zadarmo.
Jednou Babiš potkal dědečka a nabídl mu koblihu. Dědeček mu říká, že mu splní jedno přání. Byl totiž kouzelný. Babiš se zamyslel: „Chcel by som, aby sa všetko, čoho sa dotknem, premenilo na zlato. Chcem byť ako kráľ Midas.“ Dědeček se na něj chvíli díval (možná špatně slyšel, možná měl jen smysl pro spravedlnost) pak mávl rukou a povídá: „No, když myslíš…“ A fekální Midas byl na světě.
Tento text je satirická fikce a autorská nadsázka. Případné koblihy mi prosím neposílejte, držím dietu, jelikož ve Zbytkovém Česku se tak dobře nemáme.