Geopolitická analýza rozpadu poválečného mezinárodního systému
Po osmdesát let jsme žili v historické výjimce. Ve světě, kde státy uznávaly pravidla, mezinárodní právo a základní hranice přijatelného chování. Systém vzniklý na troskách druhé světové války, v níž zahynulo přes 70 milionů lidí, vytvořil institucionální rámec – OSN s Radou bezpečnosti, Brettonwoodské instituce, GATT a později WTO, NATO a další aliance – který měl zabránit opakování katastrofy.
Tento svět končí. Ne pomalu, ne nenápadně, ale zrychleným tempem. Rok 2025 se stává bodem zlomu: systém vzniklý po druhé světové válce se rozpadá a globální politika se vrací do stavu, který připomíná vestfálskou anarchii či „divoký západ“ 19. století. Pravidla existují jen na papíře. Rozhoduje síla. Podle Fragile States Index 2024 čelí svět bezprecedentní erozi mezinárodních norem, vzestupu populismu, autoritářství a regionální fragmentace.
Konec globálního policisty
Studená válka měla dva policisty. Po jejím konci v roce 1991 zůstal jeden – Spojené státy americké. Často pokrytecký, často porušující vlastní zásady při intervencích v Iráku, Afghánistánu či Libyi. Přesto šlo o instituci, která byla schopná něco vynutit – od operace Pouštní bouře přes intervenci v Kosovu až po mnohonárodní koalice.
Dnes tu není nikdo, kdo by tuto roli spolehlivě plnil. V únoru 2025 pronesl viceprezident USA J. D. Vance na Mnichovské bezpečnostní konferenci projev, který otřásl Evropou – nebyl příliš znepokojen hrozbou z Ruska ani Číny, ale viděl hlavní nebezpečí uvnitř západních společností. V témže měsíci Trump přerušil financování UNRWA a angažmá v Radě OSN pro lidská práva. Americký ministr zahraničí označil poválečný světový řád za „zastaralý“ a „zbraň používanou proti nám“.
Mezinárodní právo bez vymahatelnosti není právem, ale literárním žánrem. Rada bezpečnosti OSN je paralyzována vzájemnými vety – Rusko, Čína i USA používají právo veta k ochraně sebe či svých spojenců. A v politickém vakuu se prosazuje pravidlo staré jako civilizace sama: moc přebírá ten, kdo je ochoten a schopen použít násilí.
Kdo sedí u stolu – a kdo je na menu
V současném multipolárním světě, kde dominují tři velké mocnosti a zbytek osciluje mezi spojenectvími a neutralitou, je rozdělení jasné. Podle SIPRI dosáhly globální vojenské výdaje v roce 2024 rekordních 2 718 miliard dolarů – nárůst o 9,4 % v reálných hodnotách, nejstrmější meziroční růst od konce studené války.
Rusko: Impérium s nulovým součtem
Rusko operuje s mentalitou klasického realistického impéria: svět je hra s nulovým součtem, kde zisk jednoho znamená ztrátu druhého. Vladimir Putin si slabost Západu otestoval už při anexi Krymu v roce 2014. Beztrestnost se stala precedensem – a precedens se stal pozvánkou k plnohodnotné invazi v únoru 2022.
Tvrdá data ruské militarizace: Ruský vojenský rozpočet pro rok 2025 činí odhadem 15,9 bilionu rublů (cca 199 miliard USD), což představuje 7,3 % HDP – téměř dvojnásobek předválečné úrovně 3,6 % z roku 2021. Denně Rusko utrácí za válku na Ukrajině 47 miliard rublů (590 milionů USD). Obranné a bezpečnostní výdaje tvoří téměř 40 % celkových federálních výdajů – nejvíce od sovětské éry. V roce 2024 Rusko vyrobilo a zrenovalo 1 550 tanků, 5 700 obrněných vozidel a 450 dělostřeleckých kusů. Produkce tanků vzrostla o 220 %, obrněných vozidel o 150 %. Moskva navýšila početní stavy armády na plánovaných 2,39 milionu osob, z toho 1,5 milionu aktivních vojáků.
Spojené státy: Vnitřní přestavba a ústup
USA procházejí hlubokou vnitřní transformací. S vojenským rozpočtem 997 miliard dolarů v roce 2024 (37 % globálních výdajů) zůstávají nespornou vojenskou supervelmocí. Avšak směr, kterým se země ubírá pod Trumpovou administrativou, má podle mnohých analytiků blíže k autoritářskému nacionalismu než k liberální demokracii, která definovala americké vedení po roce 1945.
Trump zde nefiguruje jako příčina, ale jako katalyzátor hlubších společenských trendů – bourací kladivo, které rozbíjí zbytky domácího konsenzu i důvěry ve stabilitu americké moci. V březnu 2025 došlo k pozastavení americké pomoci Ukrajině, což představuje zásadní obrat v politice největšího spojence Kyjeva. V Evropě zatím zůstává 84 000 amerických vojáků, ale rétorika i politika signalizují přehodnocování závazků.
Čína: Trpělivá strategie času
Čína trpělivě vyčkává a buduje. Nehraje si na morální autoritu, ale na čas. S nominálním HDP 19,4 bilionu dolarů (2025) představuje druhou největší ekonomiku světa a podle parity kupní síly je již ekonomikou největší (41 bilionů USD). Čína přispívá přibližně 30 % k ročnímu globálnímu ekonomickému růstu.
Ekonomická a vojenská pozice: Čínský vojenský rozpočet dosahuje odhadem 250 miliard dolarů ročně, i když skutečné výdaje jsou podle analytiků vyšší. Čína kontroluje 80 % výrobního řetězce světového odvětví zelené energie. Peking systematicky rozšiřuje vliv prostřednictvím alternativních institucí – BRICS se na summitech 2023 a 2024 rozrostl o Saúdskou Arábii, Egypt a Indonésii. Rhodium Group odhaduje skutečný růst čínské ekonomiky na 2,4–2,8 % v roce 2024, což je výrazně méně než oficiálních 5 %. Nicméně i tento pomalejší růst stačí k posilování vlivu tam, kde se Západ stahuje.
Evropa: Ekonomický gigant, strategický trpaslík
Evropa u stolu velmocí plnohodnotně nesedí. Ekonomická velmoc bez vlastní koordinované tvrdé síly je v očích predátorů luxusní položkou na jídelním lístku.
Paradox evropské síly a slabosti:
Obranné výdaje zemí EU dosáhly v roce 2024 rekordních 343 miliard eur a v roce 2025 přibližně 381 miliard eur(zhruba 2,1 % HDP EU). Investice do obrany tak vzrostly o více než 40 % oproti roku 2023, což představuje nejrychlejší tempo růstu od konce studené války.
Evropské členské státy NATO bez Spojených států disponují přibližně 1,5–2 miliony aktivních vojáků, zatímco Rusko má zhruba 1,3 milionu aktivních příslušníků ozbrojených sil. Evropa má rovněž výraznou kvantitativní převahu v technice – desítky tisíc vojenských letadel a více než tisíc válečných lodí oproti několika tisícům letadel a zhruba čtyřem stovkám plavidel ruského námořnictva.
Zásadním problémem však zůstává fragmentace: v EU existuje přibližně 178 různých typů zbraňových systémů a 17 různých hlavních bojových tanků, což výrazně omezuje interoperabilitu, logistiku i schopnost rychlé a efektivní koncentrace vojenské síly.
Na summitu NATO v Haagu v červnu 2025 nebyl přijat závazek k výdajům ve výši 5 % HDP na obranu. Spojenci však otevřeně diskutovali o potřebě dalšího výrazného navyšování obranných rozpočtů nad dosavadní cíl 2 % HDP, přičemž v analytických a politických debatách se objevují scénáře směřující k úrovním 3–3,5 % HDP v delším časovém horizontu, zejména v reakci na ruskou militarizaci a nejistotu ohledně dlouhodobé role USA.
Polsko již v roce 2024 vydávalo na obranu přibližně 4,1 % HDP, což je nejvíce v NATO. Estonsko a Lotyšsko se pohybují kolem 3,3 % HDP, Litva přibližně 3,1 % HDP. Na opačném konci spektra stojí Irsko, které na obranu dlouhodobě vydává zhruba 0,2 % HDP, což odráží jeho politiku vojenské neutrality.
Státy jako Česko (2,06 % HDP v roce 2024) nebo Slovensko – jejich suverenita je přesně tak velká, jakou jsou schopny reálně ubránit nebo jakou jim garantují spojenci. Ne deklarovat. Ne odhlasovat. Ubránit.
Amerika proti sobě samé
USA dnes rozkládají dvě extrémní síly, které analytici pojmenovávají různě:
Technofeudálové: Miliardáři jako Elon Musk (čisté jmění přes stovky miliard USD, vlastník Tesly, SpaceX, X/Twitter, spolupráce s administrativou) nebo Mark Zuckerberg (Meta, 200+ miliard USD) reprezentují vizi technologické aristokracie – svět řízený úzkou elitou, která věří v efektivitu nad demokratickou deliberací.
Teokratický nacionalismus: Křídlo, které usiluje o nábožensky definovaný stát, americkou verzi „chalífátu s křížem“ – směsice křesťanského fundamentalismu, „America First“ izolacionismu a kulturních válek.
Pokud se USA na dekády ponoří do vnitřního konfliktu a polarizace (míra důvěry v federální vládu je na historickém minimu kolem 20 %), může to paradoxně otevřít okno příležitosti pro Evropu – ovšem jen tehdy, pokud se dokáže skutečně osamostatnit a zaplnit bezpečnostní vakuum.
Dominový efekt: Když agrese nemá následky
Jakmile se ukáže, že agrese nemá následky – jako se ukázalo v Gruzii 2008, na Krymu 2014 a v pomalé západní reakci na plnohodnotnou invazi 2022 – padá první kostka domina. A další ji následují. Potenciální ohniska budoucích konfliktů zahrnují:
Srbsko a Kosovo: Nevyřešený status Kosova, srbský nacionalismus podporovaný Moskvou, přítomnost NATO mírových sil (KFOR) jako jediná záruka stability. Srbsko odmítá uznat nezávislost Kosova a napětí pravidelně eskaluje.
Turecko, Kypr a Řecko: Historické spory o námořní hranice, zásoby plynu ve východním Středomoří, rozdělen Kypr od roku 1974. Turecko jako člen NATO s vlastní agendou představuje komplikovaného partnera.
Indie versus Pákistán: Dvě jaderné mocnosti (Indie: 172 hlavic, Pákistán: 170 hlavic) v latentním konfliktu o Kašmír, pravidelné pohraniční střety, obě země mimo Smlouvu o nešíření jaderných zbraní.
Korejský poloostrov: KLDR s odhadovanými 50–90 jadernými hlavicemi a balistickými raketami schopnými zasáhnout celé USA, Jižní Korea pod americkým nukleárním deštníkem, jehož spolehlivost je nyní zpochybňována.
Nejde o to, že by všichni chtěli válku. Ale proto, že válka se znovu stala racionální volbou v kalkulacích některých aktérů – zvláště když náklady agrese jsou nízké a potenciální zisky vysoké.
Tvrdý závěr: Mír jako výjimka, ne pravidlo
Mír už není samozřejmost. Není to defaultní nastavení světa, jak si Evropané po roce 1945 – a zejména po roce 1989 – zvykli myslet. Je to křehká konstrukce vyžadující neustálou údržbu, odstrašování a schopnost sebeobrany.
Evropa stojí před nepříjemnou pravdou artikulovanou čísly:
Pro skutečnou strategickou autonomii by Evropa potřebovala dodatečných 250 miliard eur ročně a národní rozpočty na úrovni 3,5 % HDP. To odpovídá vytvoření přibližně 50 nových evropských brigád, které by nahradily bojovou kapacitu 300 000 amerických vojáků. Reálný čas na tuto transformaci: maximálně 5–7 let, než Rusko dokončí regeneraci sil vyčerpaných na Ukrajině.
Buď Evropa přestane věřit, že ji ochrání morální převaha a ekonomická síla samotná, nebo se smíří s rolí kořisti či vazala. Ve světě bez pravidel totiž nevyhrává ten nejslušnější – ale ten, kdo je připraven bránit své místo u stolu.
Otázka už nezní jestli. Otázka zní: jsme připraveni – nebo budeme jen další položkou na menu?
Zdroje a reference
SIPRI – Stockholm International Peace Research Institute: Military Expenditure Database 2024/2025
NATO – Defence Expenditure of NATO Countries (2014–2025)
European Defence Agency – EU Defence Data 2024/2025
Council of the European Union – EU Defence in Numbers 2025
Bruegel – Defending Europe without the US: First Estimates of What Is Needed
Rhodium Group – China’s Economy: Rightsizing 2025
IMF – World Economic Outlook, Article IV Consultations
IISS – The Military Balance 2024/2025
Fragile States Index 2024 – Fund for Peace
Kiel Institute for the World Economy – Defence Procurement Analysis 2025
European Central Bank – Fiscal Aspects of European Defence Spending 2025
CEPA – Center for European Policy Analysis: Russia Budgets for Forever WarRUSI – Royal United Services Institute: European Air Power Analysis