Srovnávám nesrovatelné?
Když Dušan Hamšík v roce 1967 vydal knihu Génius průměrnosti, nešlo mu pouze o další životopis Adolfa Hitlera. Kniha popisuje Hitlerovu kariéru od počátků nacistického hnutí až po jeho sebevraždu a zároveň pracuje s ukázkami z Mein Kampfu a pozdějších výroků, v nichž Hitler otevřeně vysvětloval, jak se ovládá masa.
Hamšíkovo téma je hlubší než samotný Hitler. Jeho otázka zní: jak je možné, že člověk bez mimořádné intelektuální velikosti dokázal ovládnout obrovské množství lidí, rozložit stát, vytvořit totalitní moc a přivést svět ke katastrofě?
Ano, Trump není Hitler, trumpismus není nacismus a Spojené státy nejsou nacistické Německo. Takové zkratky by byly historicky chybné. Smysluplné je srovnávat nikoli výsledný režim, nýbrž politické mechanismy: práci s davem, obraz vůdce, výrobu nepřítele, jednoduchá hesla, vztah k institucím a schopnost proměnit frustraci části společnosti v politickou loajalitu.
Hamšíkův „génius průměrnosti“: vůdce jako zrcadlo davu
Název Génius průměrnosti je paradox. Hamšík tím nenaznačuje, že Hitler byl bezvýznamný nebo neškodný. Naopak. Ukazuje, že jeho nebezpečnost spočívala v něčem jiném než v klasické genialitě.
Hitler nebyl originální filozof, hluboký myslitel ani státník v aristotelském smyslu. Jeho síla spočívala v tom, že dokázal vystihnout jednoduché pudy a frustrace masy: ponížení, strach, závist, hněv, touhu po pořádku, touhu po viníkovi a touhu po vůdci.
Hamšíkova kniha je podle knihovních anotací literaturou faktu, která se zabývá nejen Hitlerovým koncem, ale také situací v Německu po nástupu fašismu a podmínkami, které umožnily existenci absolutní diktátorské moci.
Zjednodušeně řečeno:
Hitlerova „genialita“ nebyla v tom, že převyšoval masu, ale v tom, že ji dokázal ztělesnit, zesílit a obrátit proti nepříteli.
Toto je klíč k porovnání s Trumpem. Neptám se, zda jsou oba stejní. Ptám se, zda oba využívají podobnou politickou logiku: já jsem hlas lidu, já znám vaše ponížení, já označím viníky, já vám vrátím ztracenou velikost.
Tak tedy které mechanismy popsané Hamšíkem u Hitlera se v modernější, demokratické a mediální podobě objevují i u Trumpa?
První paralela: politika ponížení a návratu velikosti
Jedním z nejsilnějších mechanismů Hitlerovy politiky byla práce s pocitem národního ponížení. Německo po první světové válce neslo trauma porážky, Versailleské smlouvy, hospodářské krize a rozpadu důvěry v demokratickou republiku. Hitler tuto frustraci převedl do jednoduchého vyprávění:
Byli jsme zrazeni. Byli jsme poníženi. Nepřátelé nás připravili o velikost. Já vám ji vrátím.
Trumpova politická konstrukce stojí na podobném emočním schématu, byť v úplně jiném historickém kontextu. Jeho slogan Make America Great Again pracuje s představou, že Amerika kdysi byla velká, ale někdo ji oslabil, zradil nebo ukradl obyčejným Američanům.
Podle Pew Research patřila v roce 2024 mezi Trumpovy podporovatele ekonomika k nejdůležitějším volebním tématům: 93 % jeho podporovatelů ji označilo za velmi důležitou. Druhým klíčovým tématem byla imigrace, kterou za velmi důležitou označilo 82 % Trumpových podporovatelů.
Tady je Hamšíkovský moment: vůdce nemusí lidem nabízet složitou analýzu ekonomických, kulturních a geopolitických změn. Stačí, když jim nabídne příběh ztráty a návratu:
- byli jste silní,
- někdo vám sílu vzal,
- já vím, kdo za to může,
- já vám ji vrátím.
To je mimořádně účinný politický vzorec.
Druhá paralela: vůdce jako hlas „obyčejného člověka“
Hamšíkův Hitler není líčen jako uhlazený intelektuál. Naopak. Jeho síla je v tom, že mluví jazykem zjednodušení, hněvu, gest, obrazů a opakování. Nepůsobí jako člověk, který chce posluchače vzdělávat. Působí jako člověk, který jejich emoce vrací zpět v koncentrované podobě.
Trump funguje podobně v prostředí televize, sociálních sítí a permanentního mediálního konfliktu. Jeho styl je přímý, útočný, opakující se a často hrubý. Pro kritiky je to důkaz nekultivovanosti. Pro část jeho příznivců je to naopak důkaz autenticity.
Tady je důležité pochopit rozdíl mezi pohledem odpůrce a podporovatele.
Odpůrce řekne:
„Mluví vulgárně, zjednodušuje a útočí.“
Podporovatel může říct:
„Konečně někdo říká nahlas to, co si myslíme.“
Právě v tom je síla populistického vůdce. Nepůsobí jako někdo, kdo stojí nad davem. Působí jako zesílený hlas davu.
Hamšíkův pojem „génius průměrnosti“ zde sedí velmi přesně: nejde o genialitu idejí, ale o genialitu rezonance. Vůdce vycítí náladu určité vrstvy společnosti a dá jí jednoduchý, bojový a emocionálně uspokojivý tvar.
Třetí paralela: výroba vnitřního nepřítele
Totalitní a autoritářská politika potřebuje nepřítele. Nepřítel sjednocuje vlastní tábor, vysvětluje neúspěchy a umožňuje vůdci vystupovat jako ochránce.
U Hitlera byl nepřítel definován rasově, politicky a konspiračně: Židé, marxisté, liberálové, „listopadoví zrádci“, Versailleský systém. Tato konstrukce vedla k fyzické likvidaci protivníků, válce a genocidě.
U Trumpa je situace jiná. Nepřítel není součástí ucelené nacistické rasové ideologie. Přesto jeho rétorika opakovaně pracuje s obrazem vnitřních škůdců: média, „radikální levice“, migranti, byrokratický „deep state“, soudci, političtí protivníci nebo neloajální republikáni.
V listopadu 2023 vyvolal Trump kritiku tím, že o politických protivnících použil slovo „vermin“, tedy havěť či škůdci. Reuters tehdy informovala, že Bidenova kampaň jeho jazyk přirovnala k rétorice nacistického Německa.
Je potřeba být přesný: samotné použití nebezpečného výrazu neznamená, že daný politik je Hitler. Ale z hlediska politického jazyka je dehumanizace protivníka vždy varovná. Demokracie stojí na tom, že soupeř je legitimní protivník. Autoritářská politika ho mění ve škůdce, zrádce nebo nepřítele lidu.
Hamšíkovský rámec by se ptal:
Co se stane se společností, když se politický protivník přestane chápat jako soupeř a začne se chápat jako vnitřní nákaza?
To je jeden z nejvážnějších bodů celé paralely.
Čtvrtá paralela: jednoduchá odpověď na složitý svět
Hitlerova politika nabízela brutálně jednoduchý výklad světa. Složitost hospodářské krize, geopolitiky a sociálních změn převedla na boj mezi národem a jeho nepřáteli. To je typické pro totalitní ideologii: svět je zjednodušen na morální válku dobra a zla.
Trumpova politika také často převádí složité problémy do jednoduchých protikladů:
- lid versus elity,
- Amerika versus globalisté,
- občané versus migranti,
- pravda versus média,
- vůle lidu versus soudy a byrokracie.
To je základní mechanismus populismu. A není nutně celý falešný. Mnozí Trumpovi voliči skutečně řeší ekonomické potíže, nejistotu, migraci, ztrátu statusu nebo nedůvěru k institucím. Pew Research ukazuje, že ekonomika a imigrace byly pro Trumpovy podporovatele v roce 2024 mimořádně důležité otázky.
Problém nastává ve chvíli, kdy se reálná frustrace přeloží do příběhu, kde existuje pouze jeden zachránce a několik démonizovaných viníků.
Jinak řečeno:
Populismus často začíná u skutečných problémů. Nebezpečný se stává tehdy, když místo řešení nabídne osobní loajalitu k vůdci a nenávist k nepříteli.
Pátá paralela: kult osobnosti a loajalita
U Hitlera se kult osobnosti stal jádrem režimu. Strana, stát, armáda i společnost byly postupně podřizovány vůdcovskému principu. Loajalita k Hitlerovi byla důležitější než instituce, procedury nebo samostatné uvažování.
U Trumpa neexistuje totalitní vůdcovský stát. Existuje však velmi silná personalizace politiky. Republikánská strana se v posledních letech výrazně proměnila a Trump v ní zaujímá výjimečné postavení. Jeho politický tábor často nestojí jen na programu, ale na osobní identifikaci s ním.
Oficiální profil Bílého domu popisuje Trumpův návrat jako mandát odmítnout politiku „radikální levice“ a přinést Američanům zlepšení kvality života. Tato formulace sama o sobě není mimořádná; politické administrativy běžně interpretují své vítězství jako mandát. V kontextu Trumpovy rétoriky je ale podstatné, že jeho politika je dlouhodobě vystavěna jako střet mezi jeho osobou a nepřátelským systémem.
Hamšíkovský pohled by zde zdůraznil:
Vůdcovská politika začíná tam, kde se instituce stávají překážkou a vůdce se stává ztělesněním „skutečné vůle lidu“.
To je nebezpečný bod pro každou demokracii, protože demokracie není jen vláda většiny. Demokracie je také vláda pravidel, brzd, procedur, práv menšin a nezávislých institucí.
Šestá paralela: konflikt s institucemi
Hitler po převzetí moci demokratické instituce zničil. Trump je nezničil, ale jeho politika je s institucemi dlouhodobě konfliktní. To je zásadní rozdíl, ale zároveň legitimní srovnávací téma.
V americkém systému existují silné brzdy: soudy, Kongres, federální struktura, média, státní správy jednotlivých států a občanská společnost. Právě tyto instituce odlišují Trumpovu Ameriku od výmarského Německa směřujícího k nacistické diktatuře.
Současně však kritici upozorňují, že Trumpův styl vládnutí tyto brzdy testuje. Například agentura AP v roce 2026 popsala opakované střety Trumpovy administrativy se soudními příkazy a rámovala je jako problém pro princip kontroly a rovnováhy moci.
Tady musíme rozlišovat dvě věci:
- Institucionální realita: Spojené státy nejsou totalitní stát.
- Politický trend: Trumpův styl tlačí na hranice prezidentské moci a legitimity institucí.
Hamšík by pravděpodobně sledoval právě okamžik, kdy se vůdce přestává chovat jako správce ústavní funkce a začíná se prezentovat jako jediný autentický mluvčí národa proti celému systému.
Kde paralela končí
Toto je nejdůležitější část článku. Srovnání s Hitlerem se často používá jako politická zbraň. Kdo chce někoho zdiskreditovat, přirovná ho k Hitlerovi. Jenže tím se historická zkušenost spíše znehodnocuje.
Trumpa nelze jednoduše ztotožnit s Hitlerem z několika důvodů.
Za prvé, Hitlerova ideologie byla rasově totalitní a genocidní. Trumpismus je nacionalisticko-populistický, antiimigrační, kulturně konfliktní a personalistický, ale není to totéž co nacismus.
Za druhé, Hitler zavedl jednopartijní diktaturu. Trump působí v systému, kde existují volby, opozice, soudy a média.
Za třetí, Hitlerův režim rozpoutal světovou válku a holokaust. U Trumpa taková historická rovnice neplatí.
Za čtvrté, Hitlerova moc rychle směřovala k fyzické likvidaci politických protivníků a celých skupin obyvatel. Trumpova moc se projevuje jiným způsobem: polarizací, útokem na legitimitu institucí, tlakem na exekutivní moc, tvrdou imigrační politikou a mediální mobilizací příznivců.
Proto je nejpřesnější říct:
Trump není americký Hitler. Ale některé jeho politické techniky připomínají obecnější mechanismy autoritářské masové politiky, které Hamšík analyzoval na Hitlerově příkladu.
Pokud Hamšíkův pojem přeneseme do současnosti, Trumpova politická síla nespočívá v tom, že by byl mimořádně hluboký teoretik. Spočívá v něčem jiném.
Trump má schopnost:
- vycítit frustraci části společnosti,
- převést ji do jednoduchých sloganů,
- označit viníky,
- vystupovat jako jediný ochránce,
- proměnit politiku v permanentní mediální konflikt,
- budovat loajalitu založenou více na identitě než na programu.
To je moderní podoba „génia průměrnosti“: vůdce jako člověk, který nemusí masy intelektuálně převyšovat, ale musí je dokonale cítit. Musí mluvit jejich jazykem, sdílet jejich hněv, potvrzovat jejich podezření a dodávat jim pocit, že konečně někdo bojuje za ně.
Tato schopnost je politicky nesmírně silná. A zároveň nebezpečná, pokud se spojí s pohrdáním institucemi, dehumanizací protivníků a přesvědčením, že vůle vůdce stojí výše než pravidla.
Užitečné srovnání, pokud se nepoužije jako nálepka
Hamšíkova kniha Génius průměrnosti je dodnes cenná ne proto, že by nám dovolovala mechanicky označovat současné politiky za nové Hitlery. Je cenná proto, že ukazuje hlubší mechanismus: masová politika může vyrůst z průměrných emocí — ze strachu, hněvu, ponížení, závisti, touhy po pořádku a potřeby jednoduchého viníka.
V tomto smyslu lze Trumpa s Hitlerem porovnávat. Ne jako totožné osobnosti. Ne jako totožné režimy. Ne jako totožné historické následky. Ale jako dva příklady politické práce s davem, ponížením, nepřítelem a vůdcovskou stylizací.
Nejpřesnější shrnutí zní:
Hitler u Hamšíka představuje katastrofální dovršení politiky, která spojila resentiment, propagandu, vůdcovský kult a rozpad institucí. Trump představuje moderní, mediální a demokraticky ukotvenou podobu některých podobných mechanismů — nikoli jejich totožný historický výsledek.
Právě v tom je Hamšíkův text stále aktuální. Varuje nás, že nebezpečí autoritářské politiky nezačíná až diktaturou. Začíná mnohem dříve: ve chvíli, kdy lidé přestanou chtít složitou pravdu a začnou toužit po jednoduchém viníkovi, silném vůdci a návratu ztracené velikosti.
Dovolím si na závěr ještě názor psychiatrů, i když vím, že není etické, aby lékař diagnostikoval politika, kterého nikdy osobně nevyšetřil. Americká psychiatrická asociace to zakazuje tzv. Goldwaterovým pravidlem. Daniel Štrobl se však rozhodl toto pravidlo porušit. Proč? Protože existuje ještě důležitější princip: povinnost varovat.
Nejprve k Hitlerovi. Henry Murray, americký psycholog, byl pověřen US Office of Strategic Services, předchůdce CIA, aby studoval Hitlerovu osobnost. Jeho analýza osobnosti Hitlera byla zpracována na 229stránkách a byla vydaná v roce 1943. Murray popsal Hitlera jako paranoidní „naprostou trosku“, který je „neschopný normálních lidských vztahů“ a „neschopný milosrdenství nebo humánní zacházení“.
Diagnóza Donald Trump: Maligní narcismus, sadismus a nastupující demence
V rozhovoru pro Český rozhlas Plus Štrobl detailně rozebral duševní stav Donalda Trumpa. Jeho závěry nejsou jen o „velkém egu“, ale popisují nebezpečný koktejl patologií, který podle něj ohrožuje nejen USA, ale i světovou bezpečnost.
1. Nebezpečná trojkombinace
Podle Daniela Štrobla netrpí Donald Trump pouze jednou poruchou, ale kombinací tří zásadních problémů:
- Bipolární porucha: Střídání fází útlumu a mánie (hypománie). To samo o sobě nemusí být nebezpečné, pokud to člověka neomezuje v životě.
- Maligní narcismus: Závažná porucha osobnosti, kterou psycholog Erich Fromm nazýval „esencí zla“.
- Nastupující demence: Progresivní úbytek kognitivních a fyzických schopností.
2. Maligní narcismus: Esence zla
To, že je politik narcistní, je běžné. Trumpův problém je však hlubší. Trpí tzv. maligním narcismem, což je soubor čtyř nebezpečných symptomů,:
- Narcismus: Extrémní sebestřednost.
- Sociopatie (disociální porucha): Absolutní pohrdání pravidly a zákony. Takový člověk zákony využívá jen tehdy, když se mu hodí k útoku na druhé, ale sám se jimi necítí vázán.
- Paranoia: Přesvědčení, že „po něm všichni jdou“. Jakýkoli jiný názor nebo opozici vnímá jako osobní útok,.
- Sadismus: Potřeba činit druhým utrpení bez racionálního důvodu.
Štrobl upozorňuje, že kombinace paranoie a sadismu u nejmocnějšího muže planety je „koktejl na kvadrát“. Takový člověk neumí dělat kompromisy, umí pouze útočit a ničit.
3. Sadismus jako nástroj moci
Nejděsivějším prvkem Trumpovy osobnosti je podle Štrobla sadismus. Nejde o běžnou agresi, kdy se člověk brání nebo chce něčeho dosáhnout. Sadista ubližuje, protože mu to činí potěšení a dává pocit moci,.
Příkladem je Trumpovo vyjadřování o obětech násilí či jeho politických oponentech. Když hanlivě mluví o mrtvé oběti střelby, nezíská tím žádné politické body. Jediným efektem je, že zraní pozůstalé a on sám se cítí dobře. Jak připomíná Štrobl slovy George Orwella: „Nikdy nezakoušíte svůj pocit moci tak, jako když činíte druhému utrpení“.
4. Fyzické příznaky demence
Zatímco poruchy osobnosti jsou u Trumpa patrné dlouhodobě, novým faktorem je stárnutí a demence. Psycholog Štrobl poukazuje na jasné somatické (tělesné) příznaky, které jsou viditelné na záběrech z poslední doby,:
- Změna chůze: Trump má tzv. širokorozchodnou chůzi (nohy daleko od sebe) kvůli problémům s rovnováhou.
- Specifický pohyb nohou: Jeho pravá noha nevykazuje přirozený kývavý pohyb, ale opisuje oblouk, což je typické pro frontotemporální demenci.
- Nekontrolované usínání: Trump, který se vysmíval Bidenovi jako „ospalému Joeovi“, sám usíná v soudní síni během projednávání vlastních trestních kauz. To značí ztrátu kontroly nad základními tělesnými funkcemi v zátěžových situacích.
5. Efekt normalizace a „Hitler s demencí“
Proč tolik lidí tyto rysy ignoruje? Podle Štrobla jsou maligní narcisové často charismatičtí a dokážou strhnout davy. Nebezpečí spočívá v tom, že společnost si na bizarní chování zvykne – dojde k normalizaci.
Štrobl v rozhovoru cituje amerického psychologa Johna Gartnera, který situaci popsal slovy: „Máme v Americe Hitlera s demencí.“. Nejde o démonizaci, ale o popis psychologického profilu. Stejně jako v Německu 30. let, i dnes vidíme, jak se postupně odlupuje slupka civilizace a to, co bylo dříve nemyslitelné (otevřené lži, výzvy k násilí), se stává normou.
Jak poznat bezpečného politika?
Pokud je Donald Trump příkladem patologie, jak vypadá zdravý politik? Daniel Štrobl nabízí jednoduché vodítko: schopnost sebereflexe.
Bezpečný politik dokáže přiznat chybu. Dokáže říct: „Byl jsem mladý, udělal jsem chybu, omlouvám se a dnes bych to udělal jinak.“ Donald Trump, stejně jako jiní maligní narcisové, toho není schopen. Nikdy nepřizná vinu, vždy je obětí nebo vítězem.
Zdrojem informací je rozhovor Barbory Tachecí s psychologem Danielem Štroblem v pořadu Osobnost Plus na Českém rozhlasu Plus.